Cech panen kutnohorských

I přes velké stáří této Vávrovy historické komedie jsem se dokázal bavit, což je klíčem k úspěchu filmu, který je i v dnešní době divácky atraktivní. Líbilo se mi jak nastínění epochy z minulosti tak příběh, který měl hlavu i patu a napůsobil nějak příliš potrhle a bláznivě v tom negativním slova smyslu. Zkrátka velice milé překvapení v podobě veselohry, která splnila moje divácká očekávání téměř na výbornou. (29.06.2015)

Prvorepubliková komédia, ktorá bola prestarnutá už keď som ju videl prvý krát, a to už bolo veľmi dávno. V súčasnosti už môže zaujať iba mizernou technickou kvalitou kópie a prehliadkou takmer celej vtedajšej hereckej špičky. Najmä dámy sa tam predvádzajú v svojej najlepšej kondícii. Slabé, nostalgiou poznačené tri hviezdičky, sú maximom, ktoré som ochotný poskytnúť. (26.03.2011)

Chápu, že v r. 1938 téma boje s cizáky rezonovalo, ovšem dnes už snímek nabízí pouze poněkud zmatenou nepříliš důvěryhodnou zápletku o tom, jak šlechtic pomůže chudákovi. Což by ani tak nevadilo, ale i toho vtipu je ve filmu pomálu, spíš jen každý mluví, jakýže je to ten Dačický nespoutaný týpek, vyvádějící všelijaké žertovné kousky, no a pak se na scéně objeví poněkud dýchavičný Štěpánek, který předvede tak maximálně nějaké to opilecké blábolení. Fascinujícím hercem pro mě zůstává Jaroslav Průcha... v podstatě ve všech rolích přemýšlím, co dělá špatně, že působí tak nevěrohodně. Pohyby vypadají dobře, má sice hodně hluboký hlas, ovšem to Vojta taky a je to úplně jiný kádr. Teď jsem na to možná kápl, Průcha nemá talent! (24.12.2013)

Tento film dělá neodolatelný Štěpánek, kterému zdatně sekuduje plejáda tehdejší české herecké elity. Chybí tu snad jen Oldřich Nový. Ale vážně, Cech panen kutnohorských je snímek, na kterém se zub času přeci jen podepsal. Především poměrně chaotická práce se střihem dělá z filmu trochu nesourodou podívanou, která je postavená především na jednotlivých scénách, poměrně divadelně natočených i vypoitovaných, ale jako celek fuguje až s přivřenýma očima. Poněkud kostrbaté podání však nezadupe kvalitně odvedenou filmařinu při vedení herců, herecké výkony. (20.06.2010)

Přípravy na velkolepou dekoraci pro třetí celovečerní film režiséra Otakara Vávry byly zahájeny stavbou monumentálních dřevěných staveb, připomínajících středověký život kutnohorských havířů. V barrandovských ateliérech potom vznikaly pod dohledem architekta Štěpána Kopeckého honosné interiéry včetně radnice a vězení. Základem scénáře se staly dvě z divadelních her Ladislava Stroupežnického, populární jak u diváků, tak u herců řady českých profesionálních i ochotnických divadel. Titulní roli hýřivého milovníka života, vína a žen Mikuláše Dačického z Heslova si její představitel Zdeněk Štěpánek napsal sám. Svým Dačickým odevzdal české kinematografii snad nejlepší filmovou postavu, jaká se tehdy na stříbrném plátně objevila. Jeho bouřlivák a frejíř renesanční doby ztělesňoval nejen kus sympatické bezstarostné volnosti, ale i zcela vědomou a přesně cílenou vlasteneckou odpovědnost. Jeho vyznání, vtělené do slov: "Já budu vichrem, který vyfouká všechen neřád, hlavně cizáky z tohoto města", bylo jakýmsi programovým symbolem, nadšeně kvitovaným diváky v kinech. Ti chápali jinotaj, skrývaný v těchto slovech, stejně jako rozuměli odporu vůči alchymistům z Německa a s nefalšovaným nadšením přijímali rozhodnost a odvahu při záchraně na smrt odsouzeného havíře Jakuba. Vávra si do dalších rolí prosadil nejvýznamnější členy činohry Národního divadla i vinohradské scény a k umělecké spolupráci přizval i dvě nejzářivější české filmové hvězdy Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou. Premiéra, uskutečněná nedlouho před mobilizací a tragickými událostmi Mnichova, reagovala na tehdejší atmosféru ve společnosti a v Benátkách si film vysloužil dokonce jedno z prestižních ocenění, Zlatý pohár. Bilance Vávrova režijního profilu potom naznačuje, že Cech náleží zcela jistě k tomu nejlepšímu, čeho tento kontroverzní umělec vůbec kdy dosáhl. (03.10.2008)