Cech panen kutnohorských

Chápu, že v r. 1938 téma boje s cizáky rezonovalo, ovšem dnes už snímek nabízí pouze poněkud zmatenou nepříliš důvěryhodnou zápletku o tom, jak šlechtic pomůže chudákovi. Což by ani tak nevadilo, ale i toho vtipu je ve filmu pomálu, spíš jen každý mluví, jakýže je to ten Dačický nespoutaný týpek, vyvádějící všelijaké žertovné kousky, no a pak se na scéně objeví poněkud dýchavičný Štěpánek, který předvede tak maximálně nějaké to opilecké blábolení. Fascinujícím hercem pro mě zůstává Jaroslav Průcha... v podstatě ve všech rolích přemýšlím, co dělá špatně, že působí tak nevěrohodně. Pohyby vypadají dobře, má sice hodně hluboký hlas, ovšem to Vojta taky a je to úplně jiný kádr. Teď jsem na to možná kápl, Průcha nemá talent! (24.12.2013)

Musím říct, že jsem léta hledal vztah k této komedii. Vávrovi jdou vážné filmy líp, ani tady se tomu neubránil, přestože se občas zasmějeme, podvědomě jde o vážné věci. Štěpánek dokáže zahrát i civilnější kusy, nejen divadelní výkon, to je mu ke cti. Neubránil jsem se pocitu, že z toho místy už zavání film Jan Hus. Zde ale jen těžko čekat víc, než jen kompromis, návštěvnost kin byla dle mého soudu prioritou. 80% (15.12.2011)

Cech panen kutnohorských je svým žánrem a stylem velmi podobný Počestným paním pardubickým, a také jsou tak kvalitně natočeny. Výborné herecké výkony. Podobné myšlenky, podobné téma a podobně kladné hodnocení 80%. Ale přesto se mi Počestné paní pardubické líbily o něco více. Přeci jenom v nich bylo nastoleno více otázek tehdejší doby než právě v tomto spíše ryze komediálním filmu. (06.01.2008)

Cech panen kutnohorských společně s Filosofskou historií jakoby měl předznamenat budoucí úspěchy Otakara Vávry na poli historického filmu. Nedejme se ovšem zmást, tahle veselá taškařice má s pozdějším Vávrou Kladiva společného jen to, že se odehrává v těch dávno minulých letech. Kdykoliv Vávra v mých očích opravdu exceloval, tam byla vždy přítomna nějaká tíže (Kladivo, Krakatit - žel jeho tvorbu příliš dobře neznám). Cech panen kutnohorských se však obalil do prvorepublikového peří, do lehkosti, do nezávaznosti a také, už to samo je slovo je dnes klišé, do dobových klišé, které, dle mého názoru, jsou zárukou na zeschematizování postav i děje. Je fér uvést pár příkladů. SPOILERY. Můžeme mít hrdinu lehce zhýralého, ovšem jeho chování nesmí nikdy ublížit tak, aby on sám nemohl chybu napravit. Napravit ho může jedině láska, nejlépe opětovaná. Sukničkář Dačický tohle beze zbytku splňuje. Kurví se s kterou může, ovšem nikdy tím žádnou nepřivede do opravdových problémů. Neplatí dluhy, ale film se tváří, že si to zřejmě onen krejčík zavinil sám. Samozřejmě se ze svého záletnictví napraví, když najde tu pravou. Je nezbytné, aby po něm bláznily všechny ženy ve městě. Pravý opak tvoří zlořádní zloději tyjící z tvrdé práce havířů. Přesně podle univerzálního prvorepublikového vzoru, který říká, že záporáci jsou vždy neschopní a v podstatě směšní. KONEC SPOILERŮ. Ono se samozřejmě dá namítnout, že v komedii to ani jinak nejde a dělají to tak všichni napříč státy i dobami. Ovšem ve spojení se schematickými plochými postavami a dopředu snadno čitelným dějem, se jedná o kombinaci vpravdě pekelně nudnou. V první republice dokázali ti nejlepší vnitřní vady svých děl zamaskovat vtipně vypointovanými dialogy. Cech v tomto zaostává. V Mnichovské době snad měl svou cenu jako dílo brojící proti roztahovačným cizákům, jenže dnes silné **. (23.02.2009)

Třicátá léta jsou léty zakladatelskými naší moderní národní kinematografie hraného, ale nejen hraného filmu. Rozporuplně vnímaná osobnost tehdy mladičkého Otakara Vávry, nesporného velikána našeho filmu, patří k jejich předním představitelům. A řada jím tehdy natočených hjistorických filmů k zakladatelským dílům tohoto subžánru. Osobnost Mikuláše Dačického z Heslova, lehce švejkoidní obdoby jeho neméně oblíbeného francouzského vrstevníka D´Artagnana, je podána v zásadě v duchu skutečné osobnosti tohoto českého renesančního kavalíra a intelektuála, který právě v této době prožíval svá nejlepší léta. Jeho PAMĚTI by měly být opakovaně vydávány, aby přiblížily našim současníkům pravý lesk té údajně bájeslovné doby rozkvětu raného českého baroka a skutečný dosah bělohorské katastrofy a pustošivé smršti třicetileté války. Kavalírský mrav se ovšem nekryl s právem ani zapšklým životem a jak Stroupežnický, tak Štěpánek a Vávra (o 15 let oproti Štěpánkovi mladší) se tu měli na čem vyřádit. Že film plně zapadl do benešovské doby naší novodobé státnosti a odráží oprávněnou hrdost našich předků na prvorepublikovou československou státnost, jen dále zdůrazňuje kvality této mile starožitné veselohry. I po desetiletích je stále se na co koukat a potěší i poznání jejího festivalového dobového mezinárodního ocenění. (27.01.2008)