Krakatit

Nadčasový román našeho velikána literatury a minimálně výtvarně a co do atmosféry dokonalá adaptace velikána našeho filmu.   Monstrózní obžaloba světových pořádků, kde mocní světa konspirují za asistence sil pekelných, aby zničili demokracii.  Z dnešního pohledu možná trochu naivní představa černobílého světa, ale sotva skončená druhá světová a doznívající tvrdý kapitalismus moc nedávaly možnost jiným složitějším výkladům..  Chvilku mi trvalo, než jsem přistoupil na Vávrovo filmové vyprávění, poněvadž diváka hodí do psychedelie hlavního hrdiny a ber nebo nech být. Postupně mi ale  Höger přestal lézt na nervy a zejména jeho setkání (setkávání) se třemi femme fatale nemělo chybu - nástroj, babylónská děvka a naivka aneb panenka Marie, ehm, tedy pracovitá dívka z chudých poměrů...   Závěr jsem si pak představoval jinak, ale kdo jsem, abych radil Čapkovi, potažmo Vávrovi... (21.06.2024)

S veľkým posolstvom, s myšlienkovou reakciou a odkazom na vytúžené obdobie mieru po svetových vojnách (Čapkom napísaný po tej prvej). Bohužiaľ, film ma do svojej opisovanej neopísateľnej atmosféry nevtiahol a pár minút som mal dokonca pocit veľkej naivnosti, okrem (naopak pre mňa) skvelého záverečného vyústenia. Herci, práca s kamerou a kulisy sú na bezchybnej úrovni, prepracovanosť by som porovnal s kultovým 'Metropolis'. Škoda, že celkový dojem už nie. 75%. (28.11.2008)

Další z početných vrcholů Vávrovy rozsáhlé tvorby je přesným převodem proslulého Čapkova románu do "filmštiny". Styl dokonale zapadá do atmosféry své doby, režie citlivě vede herce k velmi kvalitním výkonům, Myšlenkové poselství, dodnes živé, je zachyceno v žádoucí podobě a sdělnosti. Dodnes neztratilo svou aktuálnost a palčivost. Příklon k "světu malých radostí" všedního dne! pokládám za plně akceptovatelnou alternativu zkázy, za jejíž symbolickou podobou rozeznávám stíny neblahých počátků této sebevražedné vývojové tendence evropského lidstva po druhé světové válce, jakkoliv to bylo mimo Čapkovy výchozí záměry. Ten časový posun Vávra zvládl opět bravurně a jaksi samozřejmě. Jde o další z dozvuků již dříve uzavřené prvorepublikové éry. (26.08.2007)

Svržením atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki na konci druhé světové války překročil svět práh atomového věku. Došlo k naplnění vize spisovatele Karla Čapka, který již o dvě desetiletí dříve předpověděl ve svém románu Krakatit okamžik mravního rozcestí mezi mírovým a vojenským využitím jaderné energie. Stejnojmenná filmová adaptace režiséra Otakara Vávry vznikala v době začínající polarizace světa na dva proti sobě stojící tábory. Přes jisté zaktualizování zachoval filmový přepis to nejzávažnější: pohled humanisty na nebezpečí sebezničení lidstva bez návaznosti na jakoukoli ideologii. Vlastní příběh je vyprávěn formou prolínání dvou dějových rovin, skutečnosti a fantastického snu, který prožívá inženýr Prokop po objevu třaskaviny nevídané účinnosti. Do hlavní role byl obsazen brněnský rodák Karel Höger, který postavy rozkolísaných intelektuálů zvládal s velkou tvůrčí profesionalitou. Höger byl všestranným umělcem. Začínal jako divadelní herec v Brně, od počátku války působil dlouhá léta na prknech pražského Národního divadla. Vytvořil řadu postav, od mladistvých milovníků po role charakterní. Přes jejich různorodost měly jedno společné: složitou niternou osnovu, kterou v nich Höger objevoval. Byl dokonalý mistr psychologické kresby, což výrazně vyniklo zejména ve filmu, který v tomto směru poskytoval více příležitostí k detailnímu charakterizování takové postavy. Do pozadí by ovšem neměly být odsunuty ani vynikající výkony Smolíkův, Plachého, Linkerse a mladinké Nataši Tanské, podobně jako vizuálně dokonalá femme fatale Florence Marly. V širších souvislostech pak neztrácí ani kniha, ani film - bohužel - své časové poselství ani dnes. Problém zneužívání vědy trvá a díla jako KRAKATIT zůstávají i v současnosti varovným mementem. (05.10.2008)

Bílá nemoc na mě působila silněji a naléhavěji, Krakatit však nechce působit tak přímo a neméně palčivé a ve své době aktuální téma díky Vávrovi získalo opravdu úctyhodnou formu, která používá širokou škálu postupů filmové řeči, která výrazně obohacuje klasický styl (skvěle se vypořádal se stylizací příběhu jako snu - subjektivní strast postavy výborně a atmosfericky promítl do objektivního světa, jeho mizanscény i zajímavé práci s kamerou) a i po narativní stránce je film na svou dobu ojedinělý (rámec ohraničující sen a někdy ho i okrajově ovlivňující, vzpomínky v samotném snu pronikající v jednu chvíli i do objektivního obrazu jako odraz v zrcadle). Zmiňovat práci s osvětlením a architekturou je u Vávry jako nošení dříví do lesa. S postupem děje od jakési mátožné přizračnosti po slušnou akci a opět přízračného přechodu do bělého stavu se mění i herecký projev, zprvu těžkopádnější, s pomalými reakcemi a zámlkami, který se rychle oprošťuje tohoto jistě kýženého efektu a nabývá na dynamice a ne tak teatrální vypjatosti. Höger zde však oproti jiným filmům divadelnost výkonu posouvá z dikce i na samotný výraz, což někdy trochu vadí, stejně jako příliš mondénní a vampovská Marly. Zajímavé jsou aktualizační prvky levicového charakteru, které nepůsobí příliš ústrojně, ale nápad se v čase zmrtvělou buržoazií čekající na další válku jen dodává na mrazivosti výpovědi, stejně jako náznakovost světové katastrofy. Navíc veškeré dění podbarvuje dramatická hudba, na hony vzdálená klasickému orchestrálnímu podkresu, zvláště když do ní začínají pronikat elekronické zvuky. Vávra zde dosáhl opět jednoho ze svých vrcholů a jen potvrdil skutečnost, že Čapek měl na české adaptace jeho děl docela štěstí (až na pár vyjímek z nichž jedna se ve srovnání s tímto filmem plně nabízí). (17.11.2008)