Němá barikáda

Vávra je znám, že si velmi často jako téma svých filmových počinů bere knižní předlohu, ale po shlédnutí němé barikády vím, že je umí zpracovat i daleko lépe (např. Kladivo na čarodějnice, Romance pro křídlovku). Obsahově se zpracování Drdovi knížky povedlo, samozřejmě uznávám, že ne všechny povídky se vešli a leccos se muselo změnit, ale jako celek působí Němá barikáda kompaktně a spoustu z Drdových povídek zde poznáte. Zaujali mě také známý herci v menších rolích (Marvan, Bek). (29.05.2012)

"Kdybyste šly raděj domů, ženský..." "Hele, nech je bejt, jo? To sou naše mámy!" "Do takovýhle postele mámu nepotřebuješ..." A já mám chuť jásat a vítat rudou armádu! Čest! A mám pocit, že jsme měli spoustu hrdinů, kteří pod oprásknutí tanku zahlasili: "Krucifix, to byla ale šlupka!" A že spolu s českou vlajkou na každý roh věšeli povstalci i sovětskou. A že kapitalisti neměli nic lepšího na práci, než válet se v dekách. A kde jsou Američani? Asi se jim nechce. Spolu s Drdovou předlohou fascinující mýtus, fascinující tvorba pocitu hrdinství v malých dušičkách sídlících blízko křivé páteře. (14.10.2010)

V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana, která provedla výrazné a zásadní změny i v kinematografii. Film v dalších letech sloužil především oficiálním mocenským záměrům. Není proto divu, že tehdy vzniklo nejvíce snímků, zobrazujících tématiku II. světové války a nacistické okupace. Hlavním atributem těchto filmů je zobrazení hrdinství, jehož nositeli byli většinou obyčejní lidé se "správným" třídním původem a "správnou" politickou orientací. Jedním z prvních filmových odkazů byl snímek Otakara Vávry Němá barikáda, natočený podle námětu a scénáře Jana Drdy. Autor zde popsal skutečné události z pražského květnového povstání v boji o Trojský most. Dvouhodinový monumentální spektákl se však nevyhnul – a ani nemohl – dobově poplatným manipulacím. Už jeden z prvních záběrů prozrazuje, že podnět k povstání zavdalo »podzemní vedení KSČ«, což je čirý nesmysl (krajské ilegální vedení KSČ v Praze bylo kompletně pozatýkáno v březnu 1945). I samotné řízení povstání je ve filmu vylíčeno zkreslujícími prostředky; příslušníci čs. armády (ve filmu zastoupené majorem v podání Miloše Nedbala) vystupují jako bázliví a pesimičtí a tak jsou to vlastně komunisté (Hošek a spol.), kdo celé povstání zachraňuje. Tím zůstala zcela odsunuta skutečná historická úloha generála Kutlvašra, který měl na zdaru celého povstání značný podíl. Vrcholem této záměrné demagogie je výrok jedné z postav (Kroupa) na otázku, proč Praze nepomůže americká armáda, protože se jim prý "nechce". Tím je jasně předdefinováno, čí vojska v závěru filmu hrdinové vítají. Naopak je zde poměrně zdařile zobrazen vývojový (levicový) posun obyvatelstva během nacistické okupace. Tento posun je demonstrován na postavě četnického strážmistra Brůčka (Jaroslav Marvan), který za první republiky rozháněl komunistické demonstrace a v závěru povstání při pohledu na vlajku Sovětského svazu uznale prohlásí: "Jo, dělali jsme tenkrát pěkný blbosti. Tak mi ty pendrekářský starý časy odpusť." Komunistickou interpretaci pak podtrhuje i fakt, že film nemá ústřední dějovou postavu, hrdinou je tu prostý lid. I ten je ovšem důkladně rozdělen. Vedle neohrožených, přímých a silných jedinců (v jejich čele stojí dělník, uhlíř, komunista a četař) se nacházejí vyložení zbabělci. Zcela výjimečné postavení v celém filmu zaujímá polská dívka Halina (Barbara Drapińska), osvobozená krátce předtím z koncentračního tábora, přesto v obdivuhodné psychické i fyzické síle. I přes zmíněné výtky, v celkovém pohledu na dílo ovšem nezbytně nutné, patří Vávrova a vlastně i Drdova BARIKÁDA k nejpůsobivějším snímkům s tématikou okupace. Stále je to ovšem film, který by si zasloužil hlubší historický rozbor. Otakar Vávra se pak k událostem pražského povstání vrátil ještě jednou o několik let později v třetí části volné trilogie s názvem Osvobození Prahy. (05.03.2009)

Nepovažuji za šťastné soudit Vávrovu poplatnost režimu a tendenčnost jeho filmů. A už vůbec ne Němé barikády. Závidím přímým účastníkům těchto dnů euforii z konce války a lituji všechny obyčejné lidičky, kteří podlehli slibům nových mocipánů po únoru 1948. Jsem přesvědčen, že 99 lidí ze sta a to i velmi moudrých věřilo v krásnější zítřky. Tento Otakara Vávry hodný, výpravný film s věrnými dobovými reáliemi nelže! Lživá byla tehdejší doba! (07.06.2008)

Ať si říká kdo chce co chce, Vávra v rámci možností natočil působivé válečné drama v u nás dosud nevídaném technickém a stylovém pojetí, které navíc dokonale funguje. Rověnž výbroně přenáší dobovou spontánnost a díky ní je snadné odpustit nekteré patetické scény (ovšem rozhodně ne žádný sentiment, opravdu solidní pokus o civilistní ladění). Za pozornost stojí Marvan, akční hrdinka Drapińská (i když na to jak se na začátku potácela z transportu se dost rychle zotavila) a opět tragická Vášová, které tyhle role prostě sedí. Z Vávrovy filmografie určitě jedno z vrcholných děl. (06.12.2009)