Okouzlená

Nemám co bych vytkl (snad jen, že časové zasazení bych spíše volil do doby secese než současnosti vzniku filmu), Gollová hraje romantickou dívku romanticky, Glázrová citovou vyděračku ohnivě, Höger tápající postavu ve všech odstínech, Pivec s Mandlovou pak své postavy pojali civilně. Melodramatický námět by sváděl ke koncům tragickým i tradičně happyendovým, ale řešení ve Vávrově filmu je hodně realistické, i když podle mě k Högerově postavě mírně nespravedlivé (kdo by chtěl dále žít s panovačnou Glázrovou?). (18.06.2012)

Možná trochu sentimentální, ale přesto zajímavý film. Jak už z hereckého hlediska (Gollová zde dramatickou roli zvládla podivuhodně dobře, Mandlová opět bravurní, Höger perfektně charismatický), tak i režisérského a scenáristického. Film neprávem upadl v zapomnění, při dnešních romantických a srdcebolných filmech, které se točí, by se určitě tento film chytil. Jinak moc se mi tu líbila i Glázrová ve své roli ledové krasavice. (20.01.2012)

Musím před Vávrou smeknout jak dokázal nekompromisně rozbíjet zaběhnutá schémata dějových zápletek tehdejší filmové tvorby. Žádné happy endy, ale úplně v pohodě svobodná matka a v podstatě legální "výměna partnerů". Nemohu prozrazovat děj, ale překvapení to pro mne přece jen bylo. Nataša a Adina coby kamarádky fugují dobře a vůbec ty vztahy postav jsou velmi životné a přirozené. Glázrová je vynikající "hysterka". Gollová odvádí přesně ten výkon, za který ji davy mužů zbožňovaly. Je krásná, má šmrnc a zasněný pohled upírající se do nikam. Ti, kdo jí to nežerou, nemůžou ocenit ani tenhle film, jelikož je především o ní. Navíc ty další paralelní linie děje činí z filmu něco víc. Za tím vším se pořád najde něco, o čem se dá přemýšlet. Je to zkrátka Vávra...90% (23.07.2012)

Nataša Gollová v tomto filmu skutečně neobvykle přehrává. Ona však má hrát dívku, která přehrává! Takže je to vlastně výborné postižení role. Okouzletá, to je příběh dívky, co se touží stát herečkou. Se svým pateticko-romantickým pojetím herectví může možná obstát ve hře typu Pohádka máje a slavit svým způsobem i úspěch, ale skutečnému herectví se teprve musí naučit. A to si myslím postihla Nataša Gollová velmi případně. (15.10.2004)

Stejně tak jako výtvarné umění či architekturu by měl divák posuzovat i film v kontextu doby a prostředí, ve kterém vznikl. Sice se o to neustále snažím, ale i přesto se nemohu ubránit údivu, jaké snímky byly točeny v 30. a 40. letech u nás a jaké v Americe či Británii. Kupříkladu právě toto melodrama našeho předního režiséra Otakara Vávry uzřelo světlo světa ve stejném roce jako Casablanca a rok po Občanu Kaneovi. I tak patří Okouzlená mezi ty kvalitnější československé filmové počiny roku 1942. (01.11.2012)