Osvobození Prahy

"My nekšeftujeme. Ani s cigaretama, ani s národem." Hoho, teď jsi to fakt vystihl, soudruhu, asi jako Jiří Krampol v rozhovoru, jakožto bonusovém materiálu DVD, ten člověk musí být fakt mimo... Takže: pokud se jedná o Hitlera nebo sovětský štáb, je cítit určitá autenticita, ale jakmile má jít o nějaký děj, jde všechno do hajzlu. Film nemá postavy, jen sousoší normalizací tvořená, dav si pod palbou lehá asi podle toho, jak je unaven a dojatí Pražané nosí osvoboditelům koláče, které buď za pět minut napekli, anebo týden schovávali na barikádách. Nejzajímavější je hudba Zdeňka Lišky, která, jako vždycky neortodoxní, zpětně vystihuje bizarnost obrazu. Chápu, že Otakar Vávra je bard, natočil dobré snímky a učil na FAMU, ale tyhle zhůvěřilosti jeho kladnou stránku s přehledem potápí. Ble. (19.04.2010)

Na okraj si znamenám glosu Jana Zábrany k normalizační kinematografii: "Pokud jde o mne, nebyl jsem od roku 1969 v kině na jediném českém filmu a ani v budoucnu na žádný jít nehodlám. To, co vyprodukují lidé jako Fábera, Ludvík Toman a Purš mě přece nemůže zajímat, musel bych ztratit respekt sám k sobě, kdyby mě to mělo jen na okamžik zajímat. Nebudu se přece chodit dívat na nco, co se vydává sice za filmy, ale de facto jsou to anály cenzury okupovaného a policejního státu." (22.09.2023)

První část filmu byla doslova odporná. Z filmu jsem měl pocit, že jediný kdo bojoval proti fašounům byli komunisti, ostatní se buď báli a nebo pro autory zřejmě neexistovali. Je to naprostá neúcta ke všem lidem kdo v Praze při povstání padli a neměli stranickou legitku. Ve Dnech zrady a Sokolovu se Vávra i přes jasný nádech propagandy alespoň snažil držil tématu, ale Osvobození Prahy nakonec propaganda z velké míry bohužel pohltila. Samozřejmě i tady najdeme velmi kvalitní filmařské momenty, boj v pražských uliích nemá chybu, tanky v Pařízský, na Vinohradský, přestřelky taky dobrý, to všechno jo, jen je opravdu škoda, že tohle všechno semlela tehdejší doba dohromady spolu s rudým vnímaním historických událostí. (26.04.2010)

Vávrova lekce normalizačního dějepisu je dnes přes respektování chronologie událostí i vypíchnutí mnoha detailů (výkřik německého vojáka "Was ist denn los?" po vpádu do Rozhlasu, likvidace německého tanku před staroměstskou radnicí, ze země vstávající a následně zasažena dívka během masakru v Úsobské ulici, přibližně šest hodin trvající jednání s Toussaintem) použitelná zejména jako monumentální ukázka toho, jakým způsobem byl za komunismu překrucován výklad pražského povstání. Proti odlidštěným německým bestiím stojí usměvaví sovětští vojáci, jejichž příjezd představuje od začátku řešení všech problémů. Osvobozenecký boj proti okupantům vedli v první linii pochopitelně přesvědčení komunisté, kteří se navzájem oslovují zásadně „soudruhu“ nebo „soudružko“. Právě komunisté, vykresleni jako praví mučedníci, byli podle filmu po celých 6 let války hlavními nepřáteli nacistů. Řídícím orgánem povstání je v rozporu s historickými fakty Revoluční národní výbor, nikoli kolaborantská Česká národní rada, která z pohledu tvůrců naletěla planým slibům cynických Američanů a podepsala dohodu s Němci. Všem ostatním regulím je pochopitelně nadřazeno „právo revoluce“, neboť hnacím motorem povstaleckých bojů je vidina socialistické republiky pracujících. Posluhovači západních imperialistů jsou bandou pomatených zbabělců, základní povstaleckou tiskovinu představuje Rudé právo a nejvíc při osvobozování krvácela mytizovaná Rudá armáda, nikoli lidé bojující na barikádách (nejvíc krve ztratí sovětský tankista). Poslední slovo tohoto strnulého velkofilmu, který vás za přetrpění hodiny interiérových diskuzí (oživených nanejvýš nesouvisejícím prostřihem na panorama Prahy) odmění hodinou stejně statických přestřelek v ulicích, nemůže zákonitě patřit nikomu jinému než Gottwaldovi. Hezky si to soudruzi udělali. 40% (05.03.2020)

Ani se nedivím, že můj oblíbený Radyo dal odpad. Hloupoučká komunistická lživá Vávrovina s Liškovou hudbou. Té se tradičně nedá nic vytknout. Herci tam nehrají, každý má jen pár minut vstupu. Jedna * za hudbu druhá za tanky svištící Prahou, na to už se prachy nikdy nedají dohromady. Smutně mě rozesmálo závěrečné zvolání: "Rudá armáda jenž nám přinesla svobodu a sovětský lid, jenž nade vše budeme milovat..." Já dodávám: přinesla, poněvadž už měla v plánu nám ji na dalších 50 let vzít, co to kecám navždy. A rád je nemám, pálit si to taky nebudu. (18.04.2012)