Keď sa červenám

Pixar je už dávno jméno o sobě. Animační studio zodpovědné za sérii Toy Story, Hledá se Nemo, Úžasňákovi, Ratatouille, Vzhůru do oblak či V hlavě má již dlouhou dobu v oblasti animovaného filmu výstavní postavení. Z dnešního pohledu už nemá tak oslavnou pověst jako kdysi, tvorbu výjimečných světů, které pracují se silnými tématy ovšem pořád neztratili. Což dokazují i nedávné snímky Frčíme či Duše. 25. snímek studia Pixar, který nese název Proměna poté slouží jako režijní debut režisérky Domee Shi, která je zodpovědná mimo jiné za krátký snímek Bao pojednávající o ženě, která vychovává oživlý kousek knedlíčku a získala za něj Oscara za Nejlepší krátkometrážní animovaný film. Shi nyní dostala příležitost pro svůj celovečerní film, který opět výrazně vychází z jejího čínského původu a sází na coming-of age příběh třináctileté dívky, která se při vzrušení či stresech mění v obří červenou pandu. Je to celé alegorie na menstruaci? Spíše ne, i když je pravda, že na zmínku o ´´ červených dnech ´´ dojde (a film se v originále jmenuje Turning Red) a dojde i na přítomnost vložek. Nicméně diváci, kteří od Pixaru pořád čekají ten pravý vrchol by tentokrát měli víceméně zchladit očekávání.   Animace přesně odpovídá standardu Pixaru. Některé předměty již nadále působí až děsivě reálně (především jídlo v jedné stylizované kulinářské scéně) a na obřích červených pandách jsou vidět poctivě vytvořené chlupy. Pixar navíc i tentokrát sází na tak trochu jinou stylizaci, která tentokrát výrazně čerpá z čínské kultury. Skladatel Ludwig Göransson k tomu obstaral věrohodný soundtrack, který též čerpá z čínské hudby a dalo by se ve finále říct, že Proměna z čínské kultury čerpá poměrně schopně. Na druhou stranu ovšem dojde i na povídku o podobném příběhu, který by se odehrával ve středověké Číně a tento samotný příběh by byl možná o poznání zajímavější a nosnější.   Proměna je totiž pořád především filmem o pubertě. V Proměně jde poté určitě najít snaha o předání nějakého toho poselství o růstu osobnosti, dospívání a důležitosti rodinných vztahů, ono předávání poselství ovšem v součtu vlastně nefunguje tak, jak by mělo. Je to přitom Pixar, který skutečně dokázal nadělovat parádní celovečerní animáky, které dokázali ukojit dětskou cílovku a zároveň v sobě mít schopně i nějaké ty dospělé motivy, které následně dokázali (i když někdy tak trochu nenápadně) předat menším divákům. Zrovna u Proměny jde ovšem v pravidelných intervalech vnímat přílišný nástup infantility, kdy se film snaží tak trochu nahlédnout do duší třináctiletých děvčat. Shi přitom též vyrůstala v Kanadě, děj filmu je zasazen do roku 2002 a přitom všem nejspíš tak trochu čerpala ze svého dětství. Přesto v jistých případech působí ono vyobrazení puberty a ženských hormonů těžce nevěrohodně. Ale třeba to něžné pohlaví může vidět jinak.   Pixar tentokrát kdovíjak zajímavý nový svět nepředstavil, protože tentokrát ani neměl možnost. Celým konceptem jakoby Proměna měla blíž k animákům Walt Disney Animation, než k Pixaru. Pixar je v tom poznat tak především skrze pečlivější animaci a především i skrze onu alespoň částečnou schopnost ty silná a částečně vážná témata předat. Přesto je při sledování těžké zbavit pocitu, že Pixar tentokrát kope tak trochu druhou ligu a i přes snahu o předání oněch vážných témat vlastně působí tak trochu bez ambic. I Luca měla alespoň to krásné italské prostředí, jenže tohle se odehrává v Torontu. A to nemá takové kouzlo jako italská riviéra v Lucovi.   Snahu o nějaké poselství o síle přátelství a rodině jsou přerušováni lehkými zkraty, jako moment, který naznačí, že si kamarádky hlavní hrdinky vlastně na kamarádky jen hrají (ten moment pak vlastně nikam nevede), na zjištění toho, že se hlavní hrdinka mění v červenou pandu se reaguje překvapivě klidně a závěr, který působí dojmem snahy o odkázání na Godzillu působí v součtu tak trochu nuceně. Na ony zkraty jde pořád možná tak trochu snést argument, že jde o příběh 13-leté slečny a ten její svět je i díky tomu tak trochu naivní stejně jako ona. Zajímavý je též fakt, že Luca je ve finále spíše o boji ústřední hrdinky se sebou samotnou. Přesto Proměna zůstává víceméně dějově prostá a ty poselství rozhodně nepředává dvakrát silně. A nepůsobí ani dvakrát hravě, ani dvakrát působivě. Ani vyvrcholení filmu nemá dvakrát velké srdíčko a v součtu to tak skutečně působí, že v Pixaru tentokrát nikdo nedbal na to, co na tomto studiu bylo vždy tak fascinující. Snad krom té nadále famózní animace.   U Proměny jsem osobně vlastně zažil přesně ten pocit, který jsem nikdy neměl mít. A to ten pocit, že vyjdu z nějaké pixarovky a tentokrát si neřeknu, že jsem se dočkal toho možného vrcholu. Což mě o poznání víc mrzí jako člověka, který má prakticky každou pixarovku velmi rád, po Luce jsem měl ovšem i tentokrát vnitřní pocit, že Pixar zastal za očekáváními, které díky předchozím skvělým výkonům divák očekává. A i když je animace pořád fenomenální, to samé se vlastně o žádném jiném aspektu Proměny říct nedá..... (09.03.2022) (menej) (viac)