Buzz Lightyear

,, V roce 1995 získal chlapec Andy hračku ze svého oblíbeného filmu.... tohle je ten film“. Úvodním titulkem svého filmu se Pixar u svého 26. celovečerního filmu vrací na samotný počátek, do roku 1995, kdy světlo světa patřilo první Toy Story. První film v historii kompletně vytvořený počítačem a první film studia Pixar, bez kterého by ikonické animované studio nejspíš nebylo na tom samém postavení, kde je dnes. Nejvíce ikonické poté zůstává duo složené z kovboje Woody a kosmonauta Buzze Rakeťáka. Rakeťák je poté právě filmem o fiktivním kosmonautovi, který měl sloužit jako inspirace pro kultovní hračku. Už úvod Toy Story 2 ostatně kdysi vybízel k tomu, že by se Buzz Rakeťák mohl dočkat parádního sci-fi akčního dobrodružství, oznámení samotného projektu tak po počáteční prvoplánovém povrchu začalo vybízet k očekávání toho, zda si Pixar existenci svého prvního celovečerního spin-offu dokáže obhájit a zda ve výsledku skutečně nepůjde o pouhou sázku na jistotu. Výsledek je ovšem vyloženě skvělý.   Po jednohubkách Luca a Proměna je u Rakeťáka konečně zase cítit pocit z toho, že se v Pixaru pokouší zajít o trochu dál a skutečně i nadále posouvat hranice samotné animace i vyprávění skrze samotné celovečerní animáky. Sám Brad Bird (režisér obou Úžasňákových i Ratatouille) prohlásil, že animovaný film není žánr, ale médium, které skýtá nespočet možností. A to nejen skrze různé typy animací, ale i skrze fakt, že spousty animovaných filmů střídá lineární vypravěčské postupy, ale i právě žánry. Zkušený pixarovský animátor a celovečerně debutující režisér Angus MacLane poté natočil parádní sci-fi záležitost, která dokáže připomenout nejen Star Wars, ale i například Interstellar Christophera Nolana. Po delší době jde o film, kde může mít divák pocit, že Pixar zašel o kousek dál než většina animační konkurence.   Ve spojení s Paprikou Satošiho Kona z roku 2006 kdysi Manohla Dargis z The New York Times napsala, že japonští animátoři sice míří ke hvězdám, ti američtí se ovšem stále plácají na pískovišti. Šlo spíše o vyjádření vztahující se k tomu, jak o poznání kreativnější japonská animace bývá, do jisté míry šlo ovšem i o komentář ke komplexním příběhům. Satoši Kon dokázal za svůj krátký život (1963-2010) vytvořit pouze 4 celovečerní animované filmy, každý z nich ovšem bývá označován za nejkomplexnější animovaná díla posledních 30 let. Už v roce 2006 měl ovšem Pixar pověst poměrně vyspělého studia, které do svých velkolepých a zábavných animáků dokáže zakomponovat i vážná témata (a to ještě před premiérou Ratatouille, WALL-I, Vzhůru do oblak, třetího Toy Story, V hlavě či Duše). Počátečními předsudky jde poté Rakeťáka odsoudit jako produkt, který se snadno prodá, protože na něj uslyší fanoušci Toy Story. Těžko se ovšem dalo věřit tomu, že by plány Pixaru neměli nějaké opodstatnění a že by je k vytvoření Rakeťáka svadil čistě a pouze kalkul. Pixar si v tomto případě dokáže důvěry skutečně vážit již od prvních momentů a skutečně jen nevsadit na naprosto perfektní animaci, která v jistých detailech koketuje s uvěřitelností reálného světa.   Osobně jsem Rakeťáka dokázal vnímat jako parádní reparát za poslední dvě zklamavší pixarovky, v průběhu jsem ovšem zároveň pociťoval, že mi tak silný zážitek Pixar naposledy nadělil v podobě vynikajícího V hlavě v roce 2015. V průběhu se mě zmocňoval pocit, že jde o jednu z vizuálně nejkrásnějších pixarovek, které skutečně dokáže evokovat pocit, že by v hrané podobě mohlo jít o ryzí parádní sci-fi blockbuster, který by dokázal konkurovat Star Wars. Pokud navíc hrajeme s faktem, že je Rakeťák v podstatě existujícím filmem ve světě Toy Story, začne rázem dávat smysl, proč by se měl Buzz Rakeťák skutečně stát jeho milovanou hračkou. Rakeťák by totiž ve světě Toy Story nejspíš mohl být pro Andyho generaci stejně definující jako pro jiné generace Star Wars či Matrix.   V České republice automaticky zamrzí absence Rakeťáka v pražském IMAXU, protože Rakeťák v mnoha momentech skutečně působí jako film, který do IMAXU povinně patří a i vzhledem k zahraničnímu nadšení z IMAX verze tento fakt skutečně zamrzí. I díky přítomnosti Michaela Giacchina na pozici hudebního skladatele dokáže Rakeťák v pár momentech připomenout také Star Treky od J. J. Abramse, Giacchino poté složil hudbu již pro celkem osmou celovečerní pixarovku a opět se postaral o parádní hudební doprovod, který diváka chytne už v moment, kdy se objeví zámek Walta Disneyho. I díky Giacchinově soundtracku dokáže Rakeťák působit skutečně velkolepým způsobem, celkově pocit, že po audiovizuální stránce dostává péči, kterou by mohl závidět leckterý blockbuster. Při jeho sledování dává naprosto smysl, že si na rozdíl od Lucy a Proměny stáli nejvyšší lidé Pixaru za tím, že se Rakeťák nesmí stát exkluzivitou na Disney+ a vydat se místo toho exkluzivně do kin. Dává to smysl, protože Rakeťák do kin jednoduše patří.   Nejdůležitější ovšem zůstává scénář. Za tím stojí režisér MacLane spolu s Jasonem Headleyem a od počátku dokáží vyvolat pocit, že vědí, že sebevíc ohromující a vizuálně nabité sci-fi dobrodružství neobstojí bez prázdných postav. Na Rakeťákovi tak potěší i péče o ústřední postavy. Buzz Rakeťák se dle očekávání představuje ve zcela novém světle, kdy se s jeho charakterem pracuje skutečně chytře. Buzz dělá chyby, vzhledem k jeho přístupu se s tím těžce vypořádává, jeho příběhová cesta ho ovšem naučí, že se chybami člověk učí a jsou jakýmsi základem pro poučení se a zlepšování se. Rakeťák přitom od pohledu působí jako hrdina, ke kterému by měl malý chlapec jako Andy vzhlížet, dává smysl, že by se měl z Buzze stát stejný vzor jako Luke Skywalker či Neo. S těmito charaktery ho ovšem pojí především ona komplexnost a ukázka, že pod slupkou největšího machra a profíka se pořád může schovávat bytost, která má city a v nejhorším rozpoložení se je nebojí dát najevo.   Rakeťák stejně tak v průběhu své mise musí interagovat s týmem, které lze na první pohled snadno zaškatulkovat. Snílek, který touží o tom, že vykročí v rodinných stopách, nemotorný opak nebojsy či víceméně taková horká hlava. V průběhu Rakeťáka je poznat snaha o poučení toho, že se je týmová spolupráce někdy nutná, že i nesehrané částice mohou dohromady utvořit funkční stroj a že i eso svého oboru se může učit od méně zkušených. Interakce týmu jsou tak díky tomu zábavné, především si ovšem pro sebe prakticky všechny možné momenty krade kočičí robot Sox, který snadno nechá zapomenout i na takového BB-8 z nové trilogie Star Wars. A donutí se k zamyšlení nad tím, proč si Andy vlastně místo Buzze nekoupil právě Soxe.   Pixar přitom v jedné sekvenci dokáže připomenout i nejemotivnější moment filmu Vzhůru do oblak, ten patřil mezi nejsilnější scény v historii Pixaru a tato nová scéna v Rakeťákovi má minimálně potenciál stejným způsobem dohnat diváky k utroušení pár těch slz. Pokud navíc má divák pocit, že mu trailery na nejnovější pixarovku vyzradili veškerá tajemství a na nějaký zásadní zvrat snad ani přijít nemůže..... toho čeká milé překvapení. O tomto zvratu se dá bez spoilerů říci snad pouze to, že se mu na celé vyprávění a vše co se v rámci filmu udalo změnit pohled. Rakeťák je v součtu epická sci-fi záležitost, která si i přes animovaný kabátek vytírá zadek s většinou sci-fi blockbusterů za poslední dobu. Nejen vizuálně, nejen vizuálně, ale i vyprávěním pořádná pocitová šleha od Pixaru, která donutí diváka k zamyšlení nad tím, že je Pixar dost možná skutečně zpět na vrcholu...... (15.06.2022) (menej) (viac)