Piknik na Hanging Rock

Skutečně nevím jestli mluvíme o stéjném filmu, ale asi mám jiný vkus, protože jsem se u toho hrozně nudil, a nepobral jsem ty filozofické žvásty, které se tam pořád točí, příjde mi to jako nepovedený televizní film. A nechápu jak se tam u toho mohl někdo bát, tohle je film, který by klidně mohla pustit Tv NOVA na nedělní odpoledne. Nikdy více. (23.04.2005)

Jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Kombinace až nebeský krásy dívek se strach nahánějícím tajemnem a skvělou hudbou (taky skvěle použitou, opakující se začátek 2. věty Beethovenovo 5. klavírního koncertu, postupně delší a delší, až přijde po smyčcích vytouženej klavír, to je nádhera) je dokonalá. (23.09.2011)

Ono to má hutnou mystickou atmosféru... Ta by se sakra dala krájet! A ty obrazy? Skály, jenž žhnou podivným světlem, připomínají skřivené lidské tváře... Podivný šramot... Člověka až mrazí, neustále hledá nějaké logické východisko, něco, čeho by se jeho rozum mohl zachytit. A pak ono prohlášení, že jde o film podle skutečných událostí! Což je ale i největší slabinou filmu. Stačí trochu zapátrat a divák zjistí, že si z nás režisér dělá šoufky. Piknik totiž NENÍ natočet podle skutečných událostí, je to prachbídná fikce + jak mnozí zmiňují, druhá polovina filmu za tou první lehce zaostává. (22.04.2010)

Piknik na Hanging Rock ve mně vzbudil úžas svou mimořádnou hloubkou, s níž trasuje neviditelné, zato mocně poutající oddenky, jimiž Země či Příroda obepíná připravené, tj. adekvátně disponované bytosti. Uchvacujícím symbolistickým jazykem zachycuje vhodně zvolený prostor a netušenou měrou přenáší jeho fluidum k divákovi (i já mohu dosvědčit mrazivost tohoto kontaktu). Stejně věrohodně je zobrazena i fascinace dívek nořících se do útrob otevírajících se skal. Je jejich nevysvětlitelné zmizení výrazem dokonalého splynutí (s čím?), návratu (k čemu či kam?) nebo proměny (v co?)? Významová otevřenost poskytnutého obrazu této cesty, posílená desítkami nápovědí, mnohovýznamových obrazů, (slovních, zvukových/hudebních i obrazových/výtvarných) náznaků a intertextových vazeb výtečně znázorňuje hieroglyfickou povahu světa, tedy jeho čekání na chápavého luštitele, otevřeného hledače, který bude z jeho tvarů číst a svým výkladem jej spoluutvářet. Esoterní rozměr filmu vyvažuje napínavé líčení pátrání. „Svět pátračů“ je přitom ztvárněn kontrastně k magické krajině: je to svářlivé a zkostnatělé prostředí odcizující kultury (jejímž groteskním atributem je věčný korzet), které usiluje o racionální, materialistický (o zákon zachování hmoty se opírající) výklad záhady, namísto něhož ale přicházejí jen další otázky. Jako nadbytečné bych snad filmu vytkl jen závěrečné sondy do spletité historie osiřelých sourozenců, kteří se z různých stran (a aniž by se stačili znovu setkat) blíží Tajemství (aniž by je ovšem mohli odkrýt). Tuto romantickou (a romaneskní) vsuvku chápu jen jako svedení z cesty. Ta rozhodně nekončí u truchlivého těla ve skleníku, ale pokračuje za zdánlivě neprodyšnou skalní masou. Ale jak? (14.02.2011)

Jako většina ostatních tvrdím, že začátek úžasný, ale postupem času to ztrácí tempo, což je největší a v podstatě jediná výtka. Úvod filmu je jedním z nejlepších, co jsem kdy viděl - recitování Poea (Sen ve snu), do toho geniální soundtrack Bruce Smeatona, záběry na australskou krajinu a panenské dívky v bílém, jak po ní hopsají. Výborný mysteriózní film s místy až hororovou atmosférou. Bez přehánění. A jsem rád, že jsme se nedozvěděli, jak to vlastně celé bylo. O to víc si můžeme domýšlet a o to víc se můžeme bát. (15.04.2009)