Piknik na Hanging Rock

Poetický příběh vyprávěný čarovnými obrazy s precizními kompozicemi je plný slunce, a přesto z něj čiší chlad. Tajemnou atmosféru podtrhává hudba (Bruce Smeaton) a především dva hudební nástroje - klavír a Panova flétna (Gheorge Zamfir). V temných pasážích střídá hudbu táhlý ruch v podobě jakéhosi hukotu. Symboly jsou buď v obraze (letící hejna papoušků, labuť, potok, barva oděvů a doplňků) nebo se o nich mluví(rudý mrak nad hlavou, ohnivá koule letící směrem od skal). Kam během výletu pod skálu zmizely dívky i vychovatelka? Propadly se do skal? Byly uneseny? Nemají v tom prsty mimozemšťané? Nebo vkročily branou do jiného světa? Pátrání po nich je zoufalé a zdá se beznadějné. Lambertová v roli Mirandy byla krásná a tajuplná, z Robertsové v roli ředitelky školy vyzařovala ledová hrůza. Pomalý film, pomalé záběry, hypnotická hudba. Nic pro milovníky akce. Věděl jsem, do čeho jdu, a tak jsem spokojený. (17.03.2020)

„Everything begins and ends at the exactly right time and place..“ Záhadné zmizení děvčat jako podobenství soumraku viktoriánské éry, ztráty nevinnosti a střetnutí osadníků s mystikou jejich nové země. A nebo je znásilnil, podříznul a zakopal (ne nutně v tomhle pořadí) praděd Micka Taylora z Wolf Creeku? Není to zas až tak podstatné, tady jde především o způsob podání. Vizuál v hávu zasněnosti a impresionismu, samotný Hanging Rock připomínající lidské tváře ztracené v čase a hudební doprovod, který vtahuje do svých pavučin tajuplným ústředním motivem, Panovou flétnou, zlověstným hučením i úryvky z klasiků. Pokud bych měl tohle stěžejní dílo australské kinematografie nějak stručně charakterizovat, napadají mě jen dvě slova. Odcházení vznešenosti.. (04.05.2020)

Tetelivá nuda pod australskou skálou opentlená tklivými tóny Panovy flétny. Mysteriozní příběh, na motivy skutečné události záhadného zmizení tří dívek a jejich vychovatelky, se rozbíhá velmi pomalu a velmi poeticky. Předčítání milostných dopisů, zasněné pohledy dívek a mravenci v trávě. Zlehka za zvonivého chichotání děvčat se přesuneme pod Hanging Rock. Chvilka předčítání, svačinka, skotačivé pobíhání a mravenci v trávě. Společně se čtveřicí dívek se vydáme vzhůru na průzkum Oběšené skály. Panova flétna, dramatické záběry tichých skal, očarování, zmizení, výkřik a mravenci. Dole pod skálou vychovatelka zvedá oči od algebry... Následuje prapodivné vyšetřování místní policie, jedna neodvratná tragédie a mravenci v trávě. Abych to nějak uzavřel, mravenců bylo zřejmě méně, dějově významných zvratů a linek zase více, ale já si prostě z Hanging Rocku odnáším vzpomínku na ten úžasně nasnímaný a hudebně podkreslený hmyz . Únavný lyrický cajdák. Za dvě protrpěné hvězdy. Viděno během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (24.04.2015)

Petera Weira mám poměrně hodně rád, ale ne jeho rané období (soudě podle Poslední vlny a Pikniku na Hanging Rock). Tahle velice rozvláčná a prázdná story z přelomu 19. a 20. století z prostředí australské pouště mi opravdu nesedla. Počínaje prostředím užvaněného kurníku a konče vytrvalou snahou o mysteriózní atmosféru (občas povedenou, abych jenom nehanil). Ne, pro mne je tohle daleko od definice zajímavého, či jakkoli podnětného filmu. (22.08.2010)

Piknik na hanging rock je překvapivě vrstevnatý film, který na poprvé nemusí sednout každému, ale s odstupem času ho řadím k těm lepším fimům které vznikly a právem si zaslouží být asi nejlepším australským filmem. Weir je genialni filmař a podařilo se mu vytvořit film s neopakovatelnou atmosférou, kterou dotváří užasná hudba Gheorgha Zamfira. Film se tváří jako adaptace skutečné události. Na první pohled je film trochu poeticky trochu misteriozní trochu dramatický a skončí neurčitě, takže si z něho asi leckdo odnese rozpačitý dojem a přemýšlí co to mělo být. Pozorný divák si všimne, že film je postavený na kontrastech, Jedním je o kontrast mezi vyšší britskou třídou a nižší třídou australských osadníků, na kontrastu mezi chaotickou australskou divočinou a zkrocenou organiozovanou krajinou sídel. Kontrast mezi striktím světem společenských norem a volností. Dalším vyznamným prvkem ve filmu je čas, ohraničený a plynoucí ve stejném rytmu a okamžík mimo čas. Příbeh filmu se odehrává na pozadí konce britského impéria a vzniku samostatné austrálie a právě o tomto okamžiku film je o konci jedné ery a vzniku druhé, o tom steží postřehnutelném bodě kdy se něco mění, něco končí a něco vzniká. Nezáleží na tom jestli ty holky nakonec sežrala skala, nekde se ztratili nebo se proměnily ve zvířátka, duležitý je pocit z filmu je to o místě, které překračuje čas, prostor a lidské chápaní. (26.11.2020)