Dracula

Nesmrtelná monster klasika Dracula s vynikajícím Belou Lugosim v hlavní roli, jehož uhrančivý pohled a neuvěřitelné charizma udělalo z transylvánského hraběte nezapomenutelnou postavu hororové kinematografie. Filmů o Draculovi jsem viděl minimum - vlastně pouze Upíra Nosferatu a Drákuloviny (což je vlastně parodie, ale dost věrná svým předlohám a celkem i dobrá), takže jsem pouze jen tak konfrontoval s oněmi předešlými snímky. Dracula má pěkný příběh, (jak už jsem řekl výše) dobré herce a perfektní výpravu, takže když pominu stáří snímku a faktory s tím související, tak jde o nadprůměrně natočený filmařský kousek. Zkrátka vedle Frankensteina a Frankensteinovy nevěsty další z řady solidních snímků třicátých let minulého století, kterým vévodí nadpřirozené monstrum. (06.09.2011)

Ač to podle hodnocení nemusí vypadat, jsem zklamán. Tod Browning má ohromné cítění pro detail: východy slunce a vůbec trocha poetiky kontrastují s nepříliš přitažlivým prostředím zatuchlého hradu, záběry na roztomilé myšky lezoucí ze svých děr a pak samozřejmě úžasné oči Bély Lugosiho, jejichž uhrančivá síla je využívána celkem často. Když hrabě Dracula schází se svítilnou ze schodů nebo bledá ruka otevírá rakev, to jsou malé drobnosti, které tvoří hororovou atmosféru filmu. Snímek ale nejvíc pokulhává v dramaturgii. Úvod je sice svižný – parádní cestu kočárem okopíroval Coppola sprostě celou – a divák se těší, co přijde dál, ale od půlky není výraznějšího místa, kdy stoupá či klesá napětí, a mě přepadá smutek, protože jsem od Draculy čekal trošku víc. (17.04.2006)

Tenhle "horor" je tak špatný, že zcela po zásluze upoutal pozornost Edwarda D. Wooda, který posléze Draculu Lugosiho obsadil do svých spektáklů. Triková složka je jednoduše otřesná (pouťoví netopýři na provázku patří ještě k tomu lepšímu, nad čím musí divák něvěřícně krouti hlavou), herecké výkony prachbídné (přehrávání, toporné dialogy, Lugosi působí na place jako jednooký mezi slepými) a jediná atmosféra, kterou tento snímek dokáže precizně budovat, je atmosféra nudy. (09.04.2016)

Ach ano... konečně se mi podařilo sehnat nejslavnějšího Draculu. Bohužel mě čekalo zklamání: místo hororu s opravdovým upírem (ano, mluvím o Lugosim) se mi dočkala nudná konverzačka, kterou nasvícené oči maďarského emigranta ani aspoň trochu solidní Van Helsing zachránit nemohou. Díky bohu za Coppolu a za Murnaua! (04.11.2006)

Draculovská verze Toda Browninga opouští dvě podstatné věci, charakteristické pro předchozí verzi Friedricha Wilhelma Murnaua: expresionistické mistrovství formy a vidění Draculy jako nelidského monstra. První odklon je jednoznačně ke škodě, film působí vizuálně dost nepřesvědčivě a určitá umělost narozdíl do expresionistických kulis boří genius loci filmu. Více než dvě třetiny snímku se odehrávají v nudném salónním prostředí Anglie, scénář prudce redukuje rumunskou expozici i finále v opatství ve Whitby. Prostřední část se zamotává do repetic podobných dialogů i scén a nemohu si pomoci, když není na plátně Dracula, je poněkud nudná. Browning působí jako filmař těžkopádně, střih je hodně uhozený a narozdíl od Jamese Whalea (téhož roku natočil Frankensteina) nemá takový dar pro kompozici obrazu. Druhý odklon však téměř vše napraví. Bela Lugosi dodal Draculovi aristokratický rozměr, který mu přihrblý Max Schreck upřel, a umocnil démoničnost a charisma, které z transylvánského hraběte čiší. Jeho "I am... Dracula" je jedinečným svědectvím o tom, jak hluboko se Lugosi do postavy ponořil a jak labužnicky s ní vychutnal každičké slovo. Detaily na jeho tvář s expresionisticky zvýrazněnýma očima nepůsobí při nejlepší vůli směšně ani v čase splatterů a slizu. Je to právě jeho díl zásluh, který učinil z této verze Draculy kult, byť např. Coppolova verze je filmařsky mnohem dokonalejší. (22.12.2005)