Romeo, Julie a tma

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)

Nádherný, ale o to více smutný film. Velmi tíživá a vypjatá atmosféra strachu, psychického teroru, útlaku a napětí s období dnu Heydrichiády. Poklidné začáteční tempo filmu vyústí až sdělením řiditele pražského gymnázia (Miloš Nedbal), jejich třídnímu učiteli Vladimíru Rážovi že byl spáchán atentát na Říšského protektora Čechy a Morava. Pak se film rozjíždí na plné obrátky, což na vlastní kůži pociťuje i rodina Rumrelových. Všude v ulicích mraky němců, jejich těžká technika v ulicích Prahy a všeobecný strach co bude.. Zejména syn Pavel (vynikající Ivan Mistrík a jeho mladá židovská dívka Hanka (rovněž skvělá Daniela Smutná) kterou ukrývá v malé komůrce na půdě pavlačového domu to po pár rozhlasových a letákových informací na plno začnou pociťovat, nejprve tedy Pavel a až potom Hanka. Dále se nám krom těchto dvou hlavních herců, ve filmu představí matka Pavla Jarmila (Jiřina Šejbalová), která využije naplno své herecké mistrovství až ke konci filmu, když už jsou všechny karty definitivně rozdány. Její výrazy v obličeji s hrůzou na rtech nám naplno dokazují že to byla opravdu veliká herečka. Dále tam byl Pavlův starý dědeček hodinář Mrázek (František Smolík), který zde ještě nedostal takovou příležitost jako v o rok starším mistrovském Vyšším principu, ale už i tady byl velmi vidět. Hodinář, kutil, snad i vynálezce který si chtěl patentovat své veškeré nápady, jako by byl duchem nepřítomný, ač laskavý tak mi připadalo jako když ani netušil co je za dobu a co se děje venku pod jeho okny. Žil si jen vtom svém světě a málo co ho zajímalo, měl jen své vynálezy a nic víc ho nezajímalo. Byl starý to ho omluvalo. Avšak na konci filmu, ve scéně kdy chtěl schovat židovskou dívku k sobě do bytu mě skoro rozbrečel a neuvěřitelně dojal. Pojď děvče k nám u nás se schováš! Zatímco u jejich baráku to vřelo, poněvadž bydleli někde poblíž Resslovi ulice kde se zrovna odehrával definitivní boj němců s partyzány. A naposledy bych snad zmínil ještě roli hysterky-kolaborantky Kubiasové (Blanka Bohdanová) milenky německého důstojníka, která se vlastně tak trochu zapříčinila o konečnou podobu filmu. Film byl tedy o necelý rok mladší než geniální Vyšší princip, ale byli tu i podobné scény a okamžiky ať už obsazení Ivana Mistríka, jeho role zde pro něj naštěstí nebyla tragická, jen snad duchem, ale o to více prožíval lásku ke své dívce do které se zamiloval. Pak zde byla ale scéna velice podobná právě z Vyššího principu a to ta kdy si přišlo gestapo do školy pro jednoho Pavlova spolužáka kterého hrál Ladislav Mrkvička, tvrdost jeho odvedení však neznala mezí. Tak abych to už nějak ukončil opravdu se jedná o jeden z těch lepších dramatických filmu z období Heydrichiády viz. třeba Vyšší princip nebo Daleká cesta, a rozhodně není horší a v mnoha hlediskách se jim dokonce i vyrovná. To záleží už na posouzení každého z nás. Mě se film líbil a už jen za strhující herecké výkony a za přitažlivou nervysrdce rvoucí působivost dávám za 5*. (27.03.2007)

A napokon sa to dalo pozerat, i ked na cs filmy z 50. rokov /hlavne na ten budovatelsky hnoj, co sa tocil/ mam furt tazke srdce /Cisaruv pekar a Pysna princezna su vynimky!/. Tak a tuna ide o pribeh zidovskeho chlapca, ktoreho ukryje mlade studujuce dievca. A moze kvitnut ich laska. Rezia sice miestami trochu krivala a scenar mal iste chyby, ale pribeh o laske mladeho paru sa mi z principu pacil, a to tak ze velmi! 74 % (06.09.2014)

Úžasné, ale zároveň strašné. Ten červen roku 1942 na půdě jednoho pavlačáku úplně dusil. A nebylo to jen tam. Už jen odchod židovské rodiny do transportu za zpěvu kanára na pavlači byl děsivý. Poslední rozloučení pozvednutím klobouku se sousedy, poslední podání ruky statečného souseda, který se nebál a nedbaje protižidovských vyhlášek a opatření, podal ruku na rozloučenou... Jak tak rodina odcházela prázdnou ulicí s po dlažbě klapajícím dvoukolákem vstříc strašnému osudu kdesi v Polsku, už tehdy na mne z filmu padla tíseň. Dalším momentem byly skřípající pásy kolon haklů na kočičích hlavách stoletých pražských ulic najíždějící do města těsně po atentátu... Červen roku 1942 dusil. Příběh odehrávající se kdesi v posledním patře starého domu byl jen střípkem celého toho utrpení našeho národa, které rozpoutali mstící se nacisté po atentátu našich statečných výsadkářů na zastupujícícho říšského protektora. Mistřík i Smutná hrály velmi přesvědčivě, zajímavá však byla také postava zahraná Blankou Bohdanovou a zejména postava dědečka hraná Františkem Smolíkem. Tohle byla role přesně pro něj. Charakterní, vážná a přitom neskonale dobrotivá. Pravda , Dana Smutná vypadal spíše jako dívka ze šedesátých let a nikoliv čtyřicátých, ale čož... Úžasný film, který mi dlouho unikal a který jsem opravdu rád viděl. 5 hvězd na noční obloze viděných otevřeným vikýřem. * * * * * (01.01.2015)

Temné love story o zakázaném páru uprostřed válečních hrůz. Kdyby nebylo války, neměli by se tak rádi, možná by se neznali vůbec a zároveň by nedopadli tak tragicky... V tomto filmu ale nejde pouze o válku, ale také o lidské charaktery a statečnost, přičemž za tragickým závěrem osudu se zde nakonec překvapivě neskrývá jenom nacistický "zákon", ale především zbabělá zrada z domácí strany. Jiří Weiss vytvořil v snímku atmosféru plnou neklidu, hrůzy, strachu, která vtáhne diváka do pozornosti od prvních minut v podobě strašidelné samootvárací skříně. Skvěle vykřeslené postavy stvárnili Jiřina Šejbalová, František Smolík i dva ústřední herci ze začínající generace. Krásně lyricky laděné setkávání se zamilovaného páru jsou tu jediným, bohužel ne věčným útěkem z té hrůzné atmosféry. ,,Jsou vůbec ještě řeky?" 95% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (04.02.2018)