Titán

provokatívnej artovej eseji o genderi a maskulinite dominujú na hranicu idúce herecké výkony, sugestívny soundtrack, podmanivý vizuál majúci vrcholy v scénach nočného hasenia lesného požiaru alebo pri erotizujúcich scénach, vysoko aktuálna téma riešenia fluidity a komplexnosti pojmov sex, gender, pohlavie, orientácia. (aj európsky festivalový arthouse môže mať svoju podobu midcultu.) (02.11.2021)

Nestává se mi často, abych po skončení filmu chvíli pořádně nevěděl, co o něm napsat. Bizarní, dekadentní, fetišistický, zvrácený, nezdravý, nechutný... divný. Je to film protimužský? Nebo protiženský? Nebo celkově protilidský? Je plný skrytých symbolismů a nebo je to jen výron halucinací temné stránky režisérčiny psýchy? Opravdu existují jedinci, které sexuálně vzrušují automobily a kteří zároveň nenávidí lidi? Nebo za všechno může titanová destička v hlavě, nějak sublimující a člověka v jakéhosi mutanta měnící? Koukám na můj komentář k rejžině předchozímu Raw a mohl bych ho opsat. Asi docela zajímavá ženská, ta Julia D. Některé scény z filmu jen tak nezapomenu a za to dávám palec nahoru, jinakosti si cením. A měl-li bych si vybrat mezi nějakým laskavě hřejivým středoproudovým blivajzem, nebo úchylným bizárem, ovšem ne úchylným samoúčelně a zároveň dobře natočeným, volím bez váhání to druhé. (30.11.2021)

Nevím, nemohu se zbavit dojmu, že kdyby Julia Ducournau (talent má, ne že ne, i když odcházím ne až tak spokojen, určitě chci vidět i Grave) nepracovala s oněmi "tetsuovskými prvky" (těhotenství; motiv, který v posledku nepřináší nic než ošklivé, rádoby drsné scény), které snad filmu daly i jeho název, kdyby divákovi nabídla pouze surrealismu-prostý (co měla sakra znamenat SPOILER ta soulož s autem? SPOILER) melodramatický příběh o setkání a sblížení dvou životních ztracenců (Vincent a Alexia), kterýmžto vztahem si Vincent nahrazuje otcovskou lásku, jež mu byla odejmuta únosem syna, Alexia pak paralelně k tomu kompenzuje roky trvající nezájem otce, nalézá místo, kde se konečně může cítit bezpečně, pak by byl Titan lepším filmem. Inu, škoda. Tahle se nemohu neubránit dojmu dramaturgického selhání (ostatně i s motivem Alexie jakožto vražedkyně se zde plánuje - ehm - "nehospodárně"), prvoplánovitosti a laciné šokantnosti. 55 % (31.01.2023)

V očekávání bizarní podivnosti jsme dostal podivnou bizarnost, což já rád. Halucinogenní příběh s místy vytříbenou klipovou estetikou nemá až tak daleko k předchozímu snímku autorky a je třeba na rovinu říci, že je opravdu pro menšinové publikum. Alexia po autonehodě v dětství není normálním člověkem, jelikož v hlavě má titanovou destičku. Ta kupodivu změní nejen myšlení, ale i tělo. Jistou spřízněnost bych viděl s filmy D. Cronenberga Rabid a Crash. Přes všechnu brutalitu jde o film, jehož hlavním motivem je láska. A také zázemí, kterým nemusí být domov. Ač se Alexia může zdát bezcitná a emocionálně ztracená, postupně se ukáže, že šlo jen o psychický blok, jenž stačilo odstranit. Alexia je v podstatě jakýmsi kyborgem, ve kterém ale převládá člověk. A když se najdou osamocené postavy, co se navzájem potřebují, je téměř vyhráno. Těch významových rovin je tu ale více. Sice jsem si představoval, že Alexia se stane matkou auta, ale takhle to bylo lepší. Skvělá hudba (milé retro) a kamera. Živočišná scéna v autosalónu, děsivý masakr v domě a nevyzpytatelní hasiči, co rádi tancují... (18.11.2021)

Ani náhodou. Ako človek s titulom z filmovej vedy by som vedel napísať zo šesť esejí o tom, prečo je to dobré... a prečo si to možno zaslúži aj tú Zlatú palmu z Cannes. Týkalo by sa to pravdepodobne najčastejšie originálneho spojenia všetkých troch telesných žánrov, teda melodrámy, pornografie a hororu. Ale subjektívne je tá originalita na úkor všetkého ostatného, čo robí film príťažlivým (vrátane intelektuálnej príťažlivosti) a pre mňa bol TITÁN len nehorázne otrasný a nezvládnutý film. Aj ako fanúšik francúzskeho extrému a body hororu všeobecne som v tom nenašiel skoro nič.. dôsledné... prepracované... estetické či antiestetické... dokonca ani ten sľubovaný filmársky manierizmus. Samo osebe zaujímavé spojenie melodrámy, pornografie a hororu na základe svojho námetu tu bolo realizované násilne, nezmyselne a nepremyslene. Režisérka asi chcela - mala - veľa čo povedať svetu - ale mne osobne to nedokázala vôbec pretlmočiť a považujem jej ocenený film za fakt iba prázdnu pseudointelektuálsku pózu - a navyše nudnú. Najzaujímavejší argument ohľadom toho, ktorý som počul, znie, že pre dnešnú generáciu sa pózerstvo stalo už tak veľmi prirodzeným, že sa v póze nachádza vlastne stále a takéto dielo je potom prirodzenou, zo svojho pohľadu nepózerskou, generačnou výpoveďou. Hm. (22.10.2021)