Tonko, Slávka a kúzelné svetlo

Luxusní animace, která mě hodně bavila, stejně jako vizuální podoba postaviček jejich dabérům. Dobrá pohádka se pozná, když baví dospělé a děti u ní nezlobí. Tady se dospělí bavili a sem tam zasmáli a prckové, ti byli zařezaní do sedaček a ani nemukli. Takže dobrá práce. Jen pohádka trochu v premiéře předběhla svou dobu, protože je dokonale vánoční a v prosinci by jí přítmí kinosálu slušelo víc. (29.10.2023)

Tento film dokazuje, že děti mají lepší chápání než já jako dospělý. Mezitím, co byly schopné celý film debatovat, co tím básník chtěl říct, já jen seděl a nechápal. Přednost filmu je v animaci. Je bezchybná, nápaditá, kreativní, prostě skvělá. Tam není, co vytknout. Ale když se dívám na film, očekávám i příběh. Pokud budu hnusný, měl bych za to, že pokud AI může mít mozkovou (čipovou) mrtvici, tak tento film nějaké takové AI psalo. Scény občas mezi sebou přechází naprosto vytrženě. Postavy si spolu povídají v hádankách a zbytečně komplikovaně. Občas říkají i věci navíc, které jsou naprostým výkřikem do tmy. Těžko se to nyní retrospektivně popisuje, ale zdá se mi, že tento neměl sebemenší motivaci nás přiblížit do svého kosmu a film působí jako vytržení z kontextu. Jako kdyby tomuto filmu předcházely dva další a ty viděli jen privilegovaní. Strašný vystřel mimo za mě. Ale evidentně jsem tupý sám. (13.02.2024)

CO MŮŽE BEJT ZAČ TEN GÉNIUS? Příběh, vystavěný na celkem klasických kamenech (dům jako symbol společnosti, dva protikladní hrdinové, rodiče, nedoceňující své děti, starý bručoun, který je ve skutečnosti hodný), ovšem přiznávám, že neskutečně vymazlená animace a vrchovatá emocionální stránka příběhu vytáhly mé hodnocení výš. Taky se mi moc líbilo obsazení (hlavně přirození dětští herci & Pavel Nový). 90%. (13.07.2024)

Když světlo vstoupí do podsvětí. // Loutková animace v dílech Jiřího Trnky, Karla Zemana, Jana Švankmajera či Hermíny Týrlové kdysi proslavila československý film. Po revoluci prestiž zdejšího animovaného filmu upadla, nyní však zašlou slávu ruční české animace připomíná novinka Filipa Pošivače Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Tonda svítí. Tento stav zde pochopitelně slouží jako metafora odlišnosti, je ale zajímavé, že tvůrci si jako symbol vymykání zvolili právě osvětlení, které se přeneseně užívá pro slovo „pochopit“. A pochopení nalezne ve Slávce, která se právě přistěhovala se svou matkou, zlomenou z toho, že její mezinárodní kariéra baleríny kvůli věku skončila.  Imaginace je něco, co dokáže spojovat. Jediný, kdo vidí Slávčiny baterkou osvětlené fantazie, je právě Tonda. Je to nesmírně účinný prostředek, jak ilustrovat zvláštní sounáležitost mezi postavami. Něco podobného užil i seriál Fleabag, v němž se hlavní hrdinka opakovaně obrací do kamery. Tohoto boření čtvrté stěny a „mizení“ si povšimne jen jedna další postava, muž, jenž ji plně a soustředěně vidí. Značí to velkou procítěnost a empatii. Topografie filmu od domu, všech jeho zákoutí a podsvětí, po dvorek a jeho okolí je vysoce promyšlená a hmatatelná, fázová animace pak dává vyniknout materialitě filmu, jeho barvám, světlu. Zejména od Jiřího Trnky přebírá schopnost ztratit se v místě, podobně jako jeho Zahrada je na první pohled rozlehlá, až neprobádatelná, rozkládající se do nekonečna, je bez hranic jako fantazie samotná. Tak působí i svět v Tondovi, Slávce a kouzelném světle. (01.06.2024)

Moje nejoblíbenější loutkovo-animovaná pohádka je už spousty let Koralína (díky Neil Gaimane) a dlouho jsem ani žádnou, která by mě zaujala neviděla.  Ovšem tuhle českou artovku vřele doporučuju. Nejen že to má naprosto perfektní animaci, kameru, techniku, ale ono je to i kouzelně tajemné a když začala hrát moje oblíbená Dvořákova - Serenade for Strings bylo jasné, že to nemůže dopadnout jinak než dobře.  Česká animovaná tvorba měla a má ve světě velkou váhu a tohle to potvrzuje. (25.11.2023)