Sunset Boulevard

V sobotu dopoledne jsem dorazil nějakou práci a chtěl si dát oddych předtím, než se budu učit na zkoušku z japonštiny. Chyba. K žádnému odreagování nedošlo. Formálně hodně propracovaný film, většinu času dovede mluvit upřímně, a přesto nepotřebuje vše vyslovit, pracuje hlavně s nápovědou... Skvěle postavená situace lidí, kteří vlastně ani nemohou jednat jinak, než úplně všichni se navzájem využívat... protože jsou v Hollywoodu. Viděl jsem filmů na toto téma více (např. Křídla slávy jsou pozoruhodná), nicméně zde je zpracováno hned několik iluzí, které si lidé raději nepřipouštějí, najednou. P. S. styl vyprávění -- kdy víme, jak vše dopadne, tedy se soustředíme na vyprávění samotné -- je zde perfektní. Zdá se mi, že všichni tu velebí hlavně herce (a nic proti), ale za mě patří absolutní maximum Billy Wilderovi -- je vidět jeho pevnou ruku a jasnou vizi. (24.11.2012)

Po všech těch ódách o nadčasovosti, které mi už lezou krkem, protože jsou minimálně dvakrát zmíněny u každého známějšího starého filmu, musím uznat, že v případě Sunset Blvd. to fráze skutečně není. Film směle spěje kupředu vhodným nepříliš únavným tempem, dynamika děje je krásně hladká a celistvá, přestože konec zůstane otevřený. V jádru je film strhující lidský příběh o zaslepené touze po slávě a nezdravé lásce k sobě, resp. své ikoně před mnoha lety, ale obal je ryze noirovský, ať už co se týče temné atmosféry, silného, cool mužského charakteru, či kriminální zápletky tradičně končící smrtí vlivem femme fatale (tohle není spoiler, díky retrospektivnímu vyprávění, je nám smrt známa hned od počátku)... Až se stydím, že na pět hvězd to jaksi "necítím". 9/10 (08.03.2009)

Jakékoliv nastavování měřítek na kvalitu scénáře či režijní invence je v případě tohoto filmu nemístné. Sunset Blvd. se nesmí vnímat mozkem, nýbrž srdcem. Hustý závoj mlhy neproniknutelné očím obyčejného smrtelníka, byl Billym Wilderem rozcupován během sta minut na kousíčky, za nimiž se objevila obnažená tvář hollywoodského pozlátka zosobněného stárnoucí herečkou, jenž si i přes svoje třicetileté překročení vlastního zenitu neustále buduje vlastní sny. Její úroveň životního stylu zobrazená pomocí kýčovitého domu z počátku architektonické moderny 20. let minulého století se kříží s jednoduchostí prototypově neúspěšného scénáristy, jichž bylo nejen za režisérových časů habaděj. Jeho výsledná práce pak v konečném efektu připomíná mistrně zkomponovaný obraz sociálně – umělecko – generační konfrontace, z níž nikdo nemůže vzejít jako vítěz majestátně dosáhnuvší svého cíle, čemuž vydatně napomáhá brilantně odvedená herecká práce. Jedinečný umělecký zážitek, z něhož chvílemi (ne)příjemně mrazí v zádech a dokonalá ukázka toho, kolik „krásy“ v sobě dokáže skrýt i takový žánr, jakým je potemnělý noir. (03.10.2005)

Legendární a nemilosrdný film, ve kterém se Hollywood vlastně vysmívá sám sobě, kde se skutečnost prolíná s fikcí. Opravdová nádhera po všech stránkách. Mrtvý muž na hladině bazénu vzpomíná ( „Ubožák! Bazén si vždycky přál. Nakonec ho dostal“) jak přišel o život. Všechno začalo okamžikem, kdy vstoupil do rezidence hvězdy němého filmu .„Velká Norma Desmond. Jak v tom domě přeplněném Normami Desmond může žít? Další Normy Desmond a ještě další Normy Desmond.“ Překročil hranici, vstoupil do jiného světa, do světa minulosti, do světa fantazie, do světa udržované zašlé slávy „Perfektní scéna pro královnu němého filmu. Chudák. Pořád ještě pyšně mává průvodu, který už kolem ní dávno prošel.“ Život iluzí a snů završený tragikou závěrečné schodišťové scény „Vidíte, to je můj život.Vždycky bude. Nic jiného neexistuje. Jen my a ty kamery a ti báječní lidé tam ve tmě“ (22.05.2006)

(1001) No, mám v hlavě docela zmatek. Ponejvíce asi z postavy Williama Holdena (místo kterého bych neskutečně raději viděla původně obsazeného Montgomeryho Clifta - viděla jsem jednu jeho společnou fotkou se starší herečkou a jeho tehdejší milenkou Libby Holman a okamžitě jsem měla dojem, že mi byl ukraden mnohem jedinečnější film). Ta živá figura, kterou Holden představuje, je cynik, nebo spíše oportunista, ale jeho mrtvý hlas už žádnou další kvalitu nemá, respektive já ji tam nevidím a dle mého výslednému dílu jeho komentář nic nepřidává, jen zdvojuje již viděné. Ráda bych viděla film bez něj, působivost a výmluvnost všech scén by byla mnohonásobně zvýšena. Několikrát jsem si během sledování Sunset Blvd. srovnávala s Tramvají do stanice Touha, protože oba filmy vznikaly zhruba ve stejné době, oba pojednávají o propadu své protagonistky do šílenství a poslední scény obou filmů jsou téměř identické, včetně památné věty pronesené v pomatení smyslů. Zároveň jsem četla, že Billy Wilder o dalším osudu Normy Desmondové nic neví, kromě toho, že se nadobro zbláznila, zatímco Tennessee Williams o Blanche řekl, že po skončení hry/filmu v blázinci dostala pozornost, kterou potřebovala, rozkvetla a dosáhla životního štěstí. I to ilustruje, jaký rozdíl mezi filmy cítím, a tak, přestože jsem si Sunset Blvd. užila, bych vždycky dala přednost Tramvaji. Protože když si představím, že by Tramvaj celou dobu provázel nezúčastněný informativní voiceover Stanleyho Kowalského, tak by v mých očích ten film okamžitě zestárl o několik generací a ztratil by svou absolutní nadčasovost. A právě tak vnímám Sunset Blvd. (06.01.2017)