Mission: Impossible II

Co jsme před dvanácti lety nemohli plně posoudit, se ukazuje teď – M:I 2 je film, který stojí svým filmařským stylem mimo západní filmařské tradice, okázale se vysmívá estetickým normám a představuje totálně solitérní úkaz tvůrčí svobody, který není díky hongkongskému režisérovi se značnou tvůrčí svobodou svázaná americkým uvažováním, případně strachem z přepálenosti či přílišného patosu. __ M:I-2 využívá obrovské kvantum možností filmového média: zrychlené a zpomalené části záběrů, opakování stejné akce několikrát za sebou, rychlé střídání širokoúhlých objektivů a teleobjektivů, dlouhé záběry i rychlé montáže, barevné vzorce sladěné v pohybu či sestříhané na hudební doprovod tanga, fetišizace tváří a těl (a to zdaleka neplatí jen pro úvodní scénu Toma Cruise na skalách), případně strojů a zbraní atd. __ Jistě, do série příliš nezapadá, vyprávění nepatří mezi nejkomplikovanější (ačkoli lze ocenit práci s deadliny) a k vývoji špionážního žánru nijak zvlášť nepřispěl. Pro estetické dějiny filmu je ale ve své nezřízené vzpouře vůči tradici neviditelného stylu v hollywoodské kinematografii velmi důležitý. Z tohoto hlediska má smysl ho nepřeskakovat, nezatracovat a naopak si všímat, čím vším ozvláštňuje zkušenost s filmovým uměním – i když se vám budou občas nad tím estétstvím kroutit prsty u nohou. (28.06.2012)

"To není náročná mise - je to nemožná mise." Měl to být akčňák roku 2000 a pamatuju, jak jsem na něj byl nadrženej. Jednička byla super, režírovat měl můj nejoblíbenější režisér a ukázky vypadaly parádně... John Woo (nepochybně najatý, aby zopakoval luxusní Tváří v tvář) sice dodal velmi efektní akční finále plné krásných zpomalovaček a přepálených momentů, ale až po hodině a půl uspávající špionážní limonády, kde zoufale nefungují vztahy mezi postavami a chemie mezi herci. (07.10.2007)

Díky tomu, že filmová série "Mission: Impossible" s každým dílem mění režiséra, uchovává si nejen svěžest a neokoukanost, ale také sepjetí s aktuálními tendencemi hollywoodské kinematografie. Každý z režisérů totiž není žádný solitér, nýbrž svým přístupem přesně zapadá do určitého období hollywoodské kinematografie. Jenže zatímco od třetího snímku začala série trendy výrazně předznamenávat, dvojka dnes vyznívá jako hořký relikt dekády, kterou završovala. Ve své době vyzdvihovaný revisionismus, že hrdina ranku Jamese Bonda se zamiluje, je s typicky devadesátkovým přepáleně cool machismem redukován na směšnou báchorku o lásce na první povrchní pohled. Excesivně patetický a graciézně formalistický styl Johna Wooa je zde oproštěn od vypjaté osudovosti archetypálních hodnot a dobové naléhavosti jeho hongkongských filmů a stává se nezáměrně usměvavou manýrou. Chtělo by se oslavovat stylovou odvázanost a formalismus nahrazující symboličnost a schémata, ale kvůli spojení s dnes neodbytně vyznívajícím čurákovstvím většiny figur zanechává spíše hořkou pachuť. Pokus o mramorizaci Ethana Hunta do ikony coolness dále selhává díky marnému scénáři, parodiím nahrávající vyhrocenosti, ale také vinou karikaturně přepáleného záporáka se snad historicky nejnižším charismatem. "Mission: Impossible 2" tak dnes odstrašujícím způsobem připomíná to, jak zoufale schematické a sebestředně nabubřelé byly ještě relativně nedávno hollywoodské blockbustery. Tedy ne že by se ještě dnes nenašli vyznavači devadesátkového povyšování čurákovství na přednost nebo že by dnešní sofistikovanost hojně nesklouzávala k sebestředné onanii, ale vlajkové lodi Hollywoodu táhnou odlišnými vodami. Ostatně aktuálně nový díl série "Rogue Nation" vykazuje s dvojkou řadu paralel - herecky "výrazný" záporák, vztah hrdiny s ambivalentní kolegyní. Jenže právě díky důslednému odvržení prvoplánovosti a naopak důslednému profilování postav i scénáři pečlivě balancujícím mezi osudovostí a šviháckým nadhledem, se vyhýbá všem úsměvným neduhům éry, kdy ženy automaticky padaly hrdinům kolem krku a gerojové sváděli nazlobené odvetné duely se zlotřilými padouchy. (03.09.2015)

Mno, druhou Mission Impossible stavim zhruba na stejnou uroven jako prvni dil, i kdyz je tohle uz krapet odlisnej film. Woo k nemu pristoupil jako k ciste akcni zalezitosti. Pribeh neni nijak zvlast podstatnej, strasnej virus, kolikrat uz to tu bylo, ale tady jde hlavne o akci. Proto se musi prezit prvni polovina filmu, kde je akce pomalu, i kdyz rozhodne nemuzu rict, ze bych se nudil. Jenze Woo proste umi nejlip akci a ta zacne az v druhe polovine filmu a je tady fakt perfektni. Sice se to neda srovnavat s jeho Hong Kongskejma filmama, tady zadny masakrovani lidi neni, ale choreografie je fakt perfektni. Herci jsou v klidu, skvelej Cruise tu dostal dobryho protivnika v podani Dougray Scotta, takze si vicemene nemam na co stezovat. (01.05.2005)

John Woo tentokrát docela přestřelil. Chápu, že MI vždycky byla o neuvěřitelných akcích, ale tohle bylo trošku moc. Na jedno dvě podívání jde o příjemnou akční koláž, ale jinak nevidím žádný smysl v tom, vidět tento film vícekrát. Toto je hodnocení kinoverze, neboť jsem slyšel, že možná existuje ještě jedna, ostříhaná o poměrně hodně minut producenty. (08.01.2008)