Mission: Impossible II

Co jsme před dvanácti lety nemohli plně posoudit, se ukazuje teď – M:I 2 je film, který stojí svým filmařským stylem mimo západní filmařské tradice, okázale se vysmívá estetickým normám a představuje totálně solitérní úkaz tvůrčí svobody, který není díky hongkongskému režisérovi se značnou tvůrčí svobodou svázaná americkým uvažováním, případně strachem z přepálenosti či přílišného patosu. __ M:I-2 využívá obrovské kvantum možností filmového média: zrychlené a zpomalené části záběrů, opakování stejné akce několikrát za sebou, rychlé střídání širokoúhlých objektivů a teleobjektivů, dlouhé záběry i rychlé montáže, barevné vzorce sladěné v pohybu či sestříhané na hudební doprovod tanga, fetišizace tváří a těl (a to zdaleka neplatí jen pro úvodní scénu Toma Cruise na skalách), případně strojů a zbraní atd. __ Jistě, do série příliš nezapadá, vyprávění nepatří mezi nejkomplikovanější (ačkoli lze ocenit práci s deadliny) a k vývoji špionážního žánru nijak zvlášť nepřispěl. Pro estetické dějiny filmu je ale ve své nezřízené vzpouře vůči tradici neviditelného stylu v hollywoodské kinematografii velmi důležitý. Z tohoto hlediska má smysl ho nepřeskakovat, nezatracovat a naopak si všímat, čím vším ozvláštňuje zkušenost s filmovým uměním – i když se vám budou občas nad tím estétstvím kroutit prsty u nohou. (28.06.2012)

Základním problémem Ethana Hunta je fakt, že není schopný nalézt svojí identitu. Ani osobní, ani žánrovou. Zatímco De Palma šel cestou akční špionky, John Woo vykročil po stezce jemu tak familierně známé: po stezce akčního filmu. Jenže ta je scénáristicky tak rozbitá, tak zasypaná kamením a hlušinou, že zhruba první půle filmu je naprostý otřes. Úroveň dialogů je na úrovni nezáměrného absurdního dramatu, děj otřesně schematický, napětí veškeré žádné. Tam, kde si divák v jedničce alespoň trochu lámal hlavu s dějem, nabízí Woo tristní kompilaci zpomalovaček a s nezájmem natočených pseudošpiónských scének, které nepřesvědčí snad ani pětileté dítě o své věrohodnosti. Očekávaný zlom do akčního finále úlevu nepřinese. S Huntem se opět nelze jakkoli ztotožnit, ta postava neobsahuje vůbec nic zajímavého krom milionového kukuče a hezkých hadříků. Milostná linie je otravná a naivní, čili nějaké soucítění s melodramatickými tóny se nekoná. Pravdou je,že jakmile se na scéně objeví holubi, ocitá se Woo zase na tom svém oblíbeném parníčku a vystřihne docela pěknou akční sekvenci, která ale v důsledku vyzní jako absolutní výkřik do tmy. Tohle se všem zúčastněným (snad s výjimkou Hanse Zimmera) nepovedlo. (15.01.2007)

Samozřejmě vnímam ten rozkol mezi jedničkou a dvojkou, ale když jsem dříve na ten díl koukal, nechápal jsem moc ten nadměrný hejt a když jsem si to teď po letech zopakoval, přijde mi to jako naprosto kompetentní film, možná s podivnými akčními pasážemi ve stylu Johna Woo, což se po tom fiasku ukázalo jako slepá větev. A Thandiwe Newton je tu úplně neskutečná, škoda, že si polozabila kariéru, když vzpomínala na svoje zážitky s Cruisem. (04.07.2023)

Stále to mám rád, pretože je to Mission Impossible a má to štýl, ktorý. Príbeh nie je zlý, ale ani struhujúci taktiež záporáci, či niektoré postavy sú nevýrazné. Prvá Mission Impossible mala grády, adrenalínové akcie a skvelý dej. No tu do druhého pokračovanie moc toho neostalo. Dokonca mám námietky aj proti hudbe Hansa Zimmera, nie že by bola zlá, kvalitná určite je, však je to predsa Zimmer, ale ta hudba sa mi skôr hodí do Gladiátora. A čo sa týka štýlu režiséra Johna Wooa, tak to je presne jeho štýl, akčná stránka mu ide, ale tých spomalovačiek tam bola hromada aj na mňa a to ich mám rád. Celkovo keď to zhrniem, tak sa jedná o lepší akčný film s dobrými akciami, slabým scenárom a klasickým Cruisom. 70% - 3* (20.11.2011)