Dětská hodinka

Wylerův film se opírá pouze o skvělou divadelní předlohu a o povedené výkony dvou sympatických hereček (někdy však i do jejich výkonů proniknou stopy patosu). Jinak režisér definitivně stylisticky ustrnul ve čtyřicátých letech - je statický, filmovou řečí nijak k rozvoji dramatu nepřispívá a když, tak notně zaprášenými konvencemi. Navíc vedlejší maloměstské postavy skutečně jako by svým herectvým ustrnuly na počátku zvukové éry. Jedině snad dlouhou a působivou jízdou v závěrečném nádechu před katastrofou přesáhne sám sebe. Film je rozhodně silný a zdrcující, po tematické stránce zajímavý, ale sám Wyler tentokrát přispěl příliš malou měrou a je třeba i toto objektivně zohlednit. (09.10.2011)

Pravdou je, že na Wylera mi to po formální stránce přišlo málo... výjimečné? Každopádně na rok 61 už moc klasické. Jinak samozřejmě dobře odvedená práce - herecky zvládnuté (na dnešní dobu trochu přetahované emoce samozřejmě patří k dobovému standartu), obsahově příjmně mnohovrstevné, přičemž se můžeme dohadovat, které z témat bylo pro Williama to hlavní... moc pomluvy, homosexualita a tabu s ní spojené, či pouhá lidská úzkoprsost a ignorance. Kromě několika velmi silných scén (zj. z konce filmu) a obligátní, iracionální radosti pramenící z pouhé přítomnosti Audrey na plátně mě potěšil obzvášť netradiční konec, ve své době jistě více než osvěžující. 70% (27.06.2008)

Musím se přiznat, že nemám ráda Audrey Hepburn, možná kvůli tomu, že jsem ji převážně viděla v jednom a tom samém typu rolí, a to obdivované, atraktivní a ve skrze dobré dívky. Tento film na mém přesvědčení nic nezmění, ačkoliv je to vynikající film. Je až děsivé, jak nepřijatelné (ačkoliv ani dnes to není žádný med) byl v tehdejší době vztah dvou žen. A ještě děsivější je vidět, co dokáže pomluva "čisté" holčičky. Film neměl tu nejoriginálnější zápletku, ale i tak dokázal překvapit, hlavně svým rozuzlením. (29.04.2009)

Myslím, že Einstein kedysi povedal, že zničiť klebetu je ťažšie, ako rozbiť atóm. A William Wyler o tom nakrútil skvelý film podľa úspešnej divadelnej hry Lillian Hellman (podľa predlohy ktorej nakrútil výborné Lištičky). A aj keď Audrey Hepburn je mojou najobľúbenejšou herečkou, uznávam, že Shirley McLaine tu podala jeden z najlepších výkonov vo svojej kariére. Háklivosť témy, ktorá mi pripomenula Vintenbergov Hon nakrútený o polstoročia neskôr, vytvorila gradované napätie a nútila postavy meniť k nej podľa aktuálnej situácie svoje postoje. A puritánske, pokrytecké prostredie, ktoré nie je špecialitou amerických malomiest, vytvorilo k dramatickému príbehu ľahko načrtnuté kulisy. (26.10.2020)

Drama Williama Wylera DĚTSKÁ HODINKA (1962) patří k filmům, u nichž se mi doslova kroutí střeva. Je to příklad filmu, ve kterém šlo všechno špatně: adaptace divadelní předlohy (emoce se důkladně „vykecávají“), tématická skandálnost (lesbická láska), společenská závažnost (puritánské novoanglické maloměsto), Audrey Hepburnová ve fázi kariéry, v níž se z roztomilých žabců přehrávala do asketických, až masochistických rolí (viz PŘÍBĚH JEPTIŠKY), Shirley MacLaineová ve fázi kariéry, v níž měla potřebu dokázat své dramatické herectví, a William Wyler, který se jindy k postavám kamerou a citem sotva přiblížil, teď natáčí příběh důsledků jedné zlovolné lži, jako kdyby točil KLADIVO NA ČARODĚJNICE (velké detaily skrz na skrz Zlé holčičky), sám pohlcený drtivým vírem hysterických emocí z inscenované nespravedlnosti. Nízké emoce a blbost se ve filmu šíří jako virus a sedají i na diváka: Film důsledky oné lži tak zveličuje, staví na nadsazeném základě [holčička jako čiré Zlo, omezenost maloměsta, která jí dává živnou půdu, lží stižené hrdinky, jejichž silné osobnosti degenerují do záchvatů stihomamu a sebemrskačství, až stigmatizují samy sebe, tj. stávají se „vinnými“], že v závěru jednak ospravedlňují způsob, kterým obě hrdinky komunitu opouštějí (bez odpuštění, bez rozloučení), a jednak do tohoto víru povýšených, jakoby spravedlivých emocí zatahují i diváka. Znáte ten „očistný“ pocit po té, co se viníkům fikční nespravedlnosti (svini holčičce, krávě její bábě, tupému maloměstu) v závěru po zásluze dostane retribuce v podobě porážky a opovržení, které si musejí vyžrat! Nemůžu si pomoct, tohle jsou – obzvláště na tehdy téměř šedesátiletého Wylera – nezralé emoce na mentální úrovni holčičího spratka, který to celé způsobil. Morbidní film. (20.01.2008)