Miluj svojho robota

Na vědeckofantastickém sujetu tragikomicky formulovaná studie velkoměstského osamocení ženy, která ztratila po léta pěstovanou příležitost utvářet ryzí zkušenost v starověkých písemných znacích a poté, co se zklamala v egocentrickém mužství své doby, objevila blízkost a věrnost smrtelné duše bytosti vynalezené technickou kulturou – a snad právě díky svému ženství, otevírajícímu ji životu, poznala, jaká rizika z takového svazku plynou: androidní robot naprogramovaný přímo pro ni jen variuje ji samu, rozkládá ostatní vztahy a – s předobrazem v dětské lásce – maže minulost a spolu s ní i celý dosavadní život. Hrdinka, zprvu poměřující své síly, posléze sdílející svou možnou minulost s tímto (vý)tvorem, ovšem také přehodnocuje své hodnoty i ponětí o skutečnosti a osvojuje si nový pohled na svět, takový, jaký odpovídá tomu, po čem sní dnešní – pozdně moderní – osamělec nejsoustavněji, čili jednotě. K té odkazuje i režisérčina konstrukce mizanscény, potažmo dnešního (tj. budoucího) světa, jehož půvab tkví v odrazech a umělém osvětlení. Kontemplativní záběry na lesklé povrchy vstřebávající protilehlé záblesky a barvy, okna bez záclon znejišťující hranici interiérů a exteriérů či dvojexpozice tváří uzavírají epochu střihu a otevírají nový věk nečekaných symbióz, adresujících právě onu prapůvodní jednotu, po níž pozdně moderní člověk neúspěšně hmatá – zatímco se tříští v revidované společenské i osobní role. Hrdinka se jí dotýká v okamžicích, ve kterých se otevírá kráse prchavých všedních nálad (kdy jí jen její dech naplňuje a svádí k vzletu), a netuší, že – vzdor jejímu přesvědčenému (vsugerovanému) atheismu je za jakoukoliv radostí i překonanou starostí Boží milost. Postava robota-věci se jeví být právě takovým zrcadlem, je to povrch jiskřící jazykem, a překonání druhové hranice odhaluje, že je oduševnělým celé stvoření – tedy že v každé věci tepe malá duše, jak to mnohokrát zachytil ve svých básních Francis Jammes. Cesta k jednotě se tak přirozeně ubírá obnovováním kouzla vyprázdněného, odkouzleného světa. Je to cesta k osvobození a lásce, nesobeckému poznávání a vydávání se. Dvojznačný závěr mistrně slitý z etického soudu nad umělou inteligencí i z možného přehodnocení zazněvších slov zdaleka nic neuzavírá. Lze dále vynalézat a hledat… – Maren Eggertové se podařilo tuto životní cestu své hrdinky ztvárnit přesvědčivě, její tvář je hluboká, zrak bystrý a v poryvech krize dokáže vše prohrát, aby se pak znovu začala rozhlížet a hledat ta správná slova. Brit Dan Stevens je proti tomu dokonale koncentrovaný a ukročí-li, pochybuje divák o autenticitě jeho rozhořčení; zato jeho emoce rozehřívají a ve své prostotě otevírají přístav bloudění odvážné bližní. – Nejen k mému potěšení uvedl tuto romanci Edisonline (v rámci přehlídky Be2Can) jako další svůj příspěvek k prohloubení poznání moderní emocionality. (28.01.2024)

Tie najzaujímavejšie myšlienky prichádzajú až v samotnom závere a ak by bol aj zvyšok filmu tak inšpirujúci, mohlo ísť určite o lepšie dielo. V Miluj svojho robota absentuje výraznejší konflikt, len tak pohodovo plynie a my sa nemáme vlastne o nikoho či o nič báť. Čo samozrejme nemusí byť na škodu, keď si chcete oddýchnuť a popritom si zafilozofovať nad tým, či by práve toto mohlo byť riešenie ľudskej samoty. Chýbal mi taktiež aspoň náznak sci-fi atmosféry, čo neznamená, že tu musia byť prítomné dosiaľ neexistujúce mrakodrapy a stroje, avšak niečo pridané navyše k onej civilnosti by som privítal ako príjemné osvieženie. Her ako príklad tu už spomínaný v tomto smere bol, tak ho netreba pripomínať, čo som aj tak práve urobil. (18.12.2023)

Mohlo to být provokativní inteligentní sci-fi, bláznivá komedie nebo silné drama, ale zůstalo u průměrné romanťárny. Scénář brousí téma jen po povrchu a nestrhne, režie je nevýrazná, herci ok. Hrdinka zprvu není zajímavá ani sympatická, což se naštěstí postupně napraví. Podobná Ona s Phoenixem je po všech stránkách silnější zážitek. (20.02.2022)

Nejdřív ho nechce, ale musí být spolu. Pak zjistí, že je jí s ním dobře a že ho vlastně miluje. Pak se nepohodnou, odloučí se od sebe, aby se pak onedlouho znovu setkali a prohodili si pár otřepaných větiček typu „Není to něco, čemu se říká láska?“ a po melancholickém záchvěvů duší si pomyslně opět padli do náruče. *** Dějově zcela tuctový romantický film je ozvláštněn akorát netradičním sci-fi prvkem, kdežto hlavní mužský hrdina je robot, ale jinak je to pořád tuctový romantický film plný klišé. Film má v sobě mnoho zdařilých kamerových záběrů, díky čemuž se mu o to lépe daří hrát si na něco hlubokého a k závěru tuto hru pak naplno podtrhne vytrousením několika mouder tím nejjednoduchším způsobem. V první polovině, kdy se ještě daří občas diváka zaujmout kromě kamery a půvabu hlavní herečky i vtipem, jsem doufal, že snad z filmu zůstane do konce alespoň lepší průměr, ale ke konci jsem se čím dál ukrutněji v kině nudil na to, abych dal alespoň ty 3 hvězdičky. Navíc na komedii to má na můj vkus neskutečně vleklé tempo a celý film plyne bez silnější atmosféry. Pár scén (např. ta s Tomem uprostřed jelenů) se mi líbilo, ale ve výsledku zklamání, zvlášť když jsem zjistil, že to natočila režisérka, od níž se mi její předchozí film Před ranními červánky ze života Stefana Zweiga hodně líbil. Krásný plakát sliboval mnohem větší zážitek.. [50%] (20.10.2021)

Vezmu to stručně.. První půlka filmu se mi zamlouvala, robot v podání Dana Stevense je úsměvný a místy tak nějak roztomilý, Maren Eggertová si střihla vědkyni věrohodně.. V druhé půli to začalo drhnout a ztrácet dech, moralizování mi nesedlo a ten závěr, ach jo.. Hodnotím za tři, ten námět k zamyšlení je.. (01.01.2022)