Dedička

Naprosto brilantní film. Jako by byl natočen včera. Vynikající herecké výkony jsou v takto kvalitním scénáři bezmála samozřejmostí. Příběh běž zcela logicky, jako by opisoval ze života, ale přitom není minuta, kdy byste mohli s jistotou říct, co bude následovat. Stejně tak konec je prakticky jediný možný, ale po závěrečných titulcích se vám honí hlavou, jestli to mělo opravdu skončit právě takhle. (05.02.2011)

(1001) Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥ (14.05.2015)

Ja som vedel, že William Wyler nemôže byť podpísaný pod niečím tak povrchným a jednoduchým ako je naznačené v obsahu k tomuto snímku. Tušil šom, že bude za tým viac a nemýlil som sa. Film by sa dal nazvať aj anatómiou ľudskej slabosti a chamtivosti, ktoré sa najskôr rysujú pomaly a nenápadne, akoby si ich ani divák v tak sympatických postavách nechcel pripustiť, avšak ktoré postupom času o to viac neúprosnejšie vystupujú do popredia, aby sa nakoniec ukázali v celej svojej kráse. Tiež o tom, ako bolestivé je niekedy dospievanie. Ten záver ma dostal, jediné správne rozhodnutie. K tomu treba ešte prirátať výbornú výpravu a pekné kostýmy. Nádhera. 85/100 (04.05.2016)

Na počátku byl proslavený román Henryho Jamese Washingtonovo náměstí (1881), na nějž navázala divadelní hra manželů Goetzových Dědička (1947). Film je tedy výsledkem pečlivého výběru látky a jejího prověření v čase. Olivia de Havilland vytěžila z dobrého materiálu svého druhého Oscara a látce se znovu věnovala v rozhlasové dramatizaci... Jako taková patří Dědička mezi vlivné klasiky, které měly to štěstí a nezestárly. Prospěchářství, naivita a odsouzení totiž stále nevymizeli... (28.12.2020)

Skvěle vybalancované. Pohnutky postav jsou velmi jemné, takže si divák nemůže být jistý, kdo cítí co doopravdy a co jenom předstírá. Myslím, že příběh mohl mít jiné vyústění, tady záleželo jen na hlavní hrdince, jaký výklad toho, co se stalo, zvolí. Vybrala hodně tvrdě, ale i obdivuhodně. /24. 12. 11./ (24.12.2011)