Dedička

Příběh "Dědičky" se na první pohled může jevit jako obyčejná "červená knihovna". Jeho hlavní hrdinka je ale poměrně netypická. Jde o mladou,ale obyčejnou, stydlivou, nijak hezkou ani chytrou ženu, která podle jejího otce může přilákat nápadníky jen svým dědictvím. Příběh se odehrává v napovrch uhlazeném světě salonů 19.stol, kde ale slova bolí více než rány pěstí. Konec filmu je oproti předloze (knize, protože film vznikl na základě divadelní hry takže jde o tzv. adaptaci na druhou:-) pozměněn a činí z Catherine mnohem krutější postavu. (05.10.2010)

Na počátku byl proslavený román Henryho Jamese Washingtonovo náměstí (1881), na nějž navázala divadelní hra manželů Goetzových Dědička (1947). Film je tedy výsledkem pečlivého výběru látky a jejího prověření v čase. Olivia de Havilland vytěžila z dobrého materiálu svého druhého Oscara a látce se znovu věnovala v rozhlasové dramatizaci... Jako taková patří Dědička mezi vlivné klasiky, které měly to štěstí a nezestárly. Prospěchářství, naivita a odsouzení totiž stále nevymizeli... (28.12.2020)

(1001) Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥ (14.05.2015)

Skvěle vybalancované. Pohnutky postav jsou velmi jemné, takže si divák nemůže být jistý, kdo cítí co doopravdy a co jenom předstírá. Myslím, že příběh mohl mít jiné vyústění, tady záleželo jen na hlavní hrdince, jaký výklad toho, co se stalo, zvolí. Vybrala hodně tvrdě, ale i obdivuhodně. /24. 12. 11./ (24.12.2011)

Film o prozření jedné tiché, otcem ponižované dívky. Catherine poslouchá svého otce na slovo a je jí líto, že ji stále srovnává s dokonalou matkou a nemá ji příliš rád. Na plese se zamiluje do pohledného mladíka, její otec je však přesvědčen, že ji mladý muž chce jen kvůli dědictví. Vezme proto svou dceru do Evropy, aby se odloučením prokázalo, zda vztah za něco stojí. Po návratu láska obou trvá a Catherine se rozhodne s Morrisem utéct. Samozřejmě by tím o dědictví přišla. Blíží se noc, kdy mají útěk provést a Catherine stále čeká na slíbený kočár ... (24.06.2020)