Choď a pozeraj sa

Jdi a dívej se je fascinující a jedinečné z mnoha důvodů. Jednak z pohledu historické uvěřitelnosti a významu - není těžké si představit, že přesně takhle se to v těch šesti stovkách běloruských vesnic roku 1943 odehrálo. Němci tudy zvesela mašírovali a mezi ponižováním a sexuálním zneužíváním zdejších obyvatel naháněli vesničany do stodol, které s nimi zapalovali. Tamní mladíci žili v bídě a z všeobecného poblouznění se nechávali rabovat k partyzánům, kde chtěli hrdinně bojovat za svůj lid. Mrtvoly se hromadily, nevinné lidi polévali benzínem a zapalovali jen proto, že 'jejich rasa nemá právo na budoucnost', a přeživší chudáci si odnášeli doživotní traumata, vepsaná do každé nadbytečné vrásky na obličeji. Tohle všechno Jdi a dívej se znázorňuje nejen uvěřitelně, ale navíc intenzivně a promyšleně. Hlavní hrdina, mladý partizán Flyora, prochází stále násilnějším a hrůznějším peklem, a kamera se po většinu času drží jako klíště jeho pocitové, vizuální a dokonce i sluchové perspektivy. Začíná jako slušně vychovaný, svědomitý a optimistický mladík a pod vlivem událostí se mění jeho emoce, psychika i vizáž, jejíž změna je přímo drastická. Skoro veškeré vizuální i akustické jevy se subjektivizují a dostávají nás rovnou do hlavy protagonisty, v níž by přitom hlavně v druhé polovině nechtěl být nikdo. A že jde o sakra devastující podívanou plnou špíny a duševní i fyzické bolesti a se zvukovou stopou, navazující závratě i simulující největší lidskou agónii, na to můžete vzít jed. A zároveň se to absolutně nepodobá snad žádnému hollywoodskému válečnému filmu, které si více potrpí na jaksi umělejší dramatizaci a silné hrdinství. Zde nechybí i jisté poetické prvky či střihové postupy bližší spíše evropské moderně 60. let, což místy navozuje auru umělecké festivalovky. Zároveň je ale pozoruhodné, že režisér Elem Klimov volí převážně dynamické kamerové jízdy a sleduje pohybující se postavy, čímž styl vztahuje zase k Hollywoodu, a to i tomu současnému - osobně bych si dokázal představit, že kdyby tenhle scénář dostal dnes (nebo už v osmdesátkách) do ruky Spielberg, tak mnohé akčnější pasáže by inscenoval velmi podobně jako Klimov, za použití dlouhého záběru a s více menšími ději v jednom záběru, které by se postupně proplétaly a navazovaly na sebe. A navíc je to film, který už absolutně popírá sovětský kult lidové osobnosti, pěstovaný za Stalina a dělající z obyčejných protagonistů filmů či literárních děl hrdiny národa. Zde není nikdo hrdinou, všichni jsou jen oběti nepochopitelné vraždící a ideologické mašinerie, která vás buď poblázní, nebo z vás, nevinného dítěte, vysaje veškerý život. Osobně považuji Jdi a dívej dokonce za tak výjimečně natočený, účinný a každou jednotlivou volbou precizně konsolidovaný snímek, že jen díky němu bych Klimova zařadil mezi nejlepší režiséry osmdesátých let. A to i přesto, jak nevybíravě zde zacházel s dětskými herci, kteří si tím peklem evidentně vážně prošli - hlavně představitel Flyory Alexej Kravčenko musel asi vydržet nepředstavitelné a divím se, že potom s hraním nesekl. (29.03.2022) (menej) (viac)