noriaki

Albert Pyun si pro svůj první film vybral žánr sword and sorcery. S názvem si příliš hlavu nelámal a tak vznikl The Sword and The Sorcerer - neambiciózní béčko které mělo to štěstí, že šlo do kina pár měsíců před Barbarem Conanem. Svět uhranul Arnold Schwarzenegger a epické tóny Poledourisova soundtracku, takže diváci horečnatě hledali cokoliv podobného. Pyun trefil jackpot a vydělal desetinásobek rozpočtu, přestože kvalitou jeho film za Conanem výrazně zaostává. Příběh je zmatený a hlavní hrdina nemá ani herecké schopnosti, ani charisma, ani pořádné barbarské svaly. Fantasy svět není vůbec vtahující a bez dunivé hudby se pocit epiky vůbec nedostavil.

Mám rád studené depresivní sci-fi 70. let a mám rád dystopie všech ideologií a režimů, ale i já jsem se u toho nudil. THX 1138 nemůžu upřít působivost a originalitu, jenže prim v něm hraje vykreslení totalitního anonymního světa byrokraticko-výrobní mašinérie, a obyčejný lidský příběh paběrkuje někde v pozadí. Jestli to tak George Lucas zamýšlel, tak to byla špatná volba. V podstatě jakákoliv známější dystopie je působivější a zanechává silnější zážitek. Ovšem takhle zručně natočených je jich jen málo.

Valachiho svědectví má tu smůlu, že za dva měsíce po něm vyšel Kmotr, a od té doby se všechny mafiánské filmy musí vyrovnat s jeho zastrašující existencí. Rozmáchlá freska tažená dvěmi těžkými váhami v hlavních rolích proto působí téměř komorně a obyčejně. Vše je v ní o stupeň horší než v Coppolově průlomovém eposu. Režie pochopitelně také, protože i když byl Terence Young úspěšný matador s vytříbeným rukopisem, s Coppolou ve vrcholné formě soupeřit nemohl. Charles Bronson neskrýval své rozladění, protože ostře sledovaný souboj dopadl jednoznačným výpraskem. Kmotr se stal nejvýdělečnějším filmem všech dob, a na Valachiho svědectví svět zapomněl.

Perfekní námět, ikonický záporák, nápadité úmrtí, hypnotická režie Wese Cravena. Je toho dost čím se Noční můra vymyká z desítek zapomenutých slasherů. Pro mě osobně definovala tenhle žánr, a podobně to měla celá generace vyrůstající na přelomu osmdesátek a devadesátek. Vydělaný padesátinásobek rozpočtu mluví sám za sebe, a množství pokračování také. Série se přidala k Halloweenu a Pátku třináctého, a původní svatou dvojici rozšířila na trio. Ze všech tří je nejkvalitnější, nejnápaditější a suveréně nejstrašidelnější.

Oldřich Lipský se mi jinde trefil do vkusu víc, a má i přístupnější filmy, takže Limonádový Joe bledne ve stínu Tajemného hradu v Karpatech nebo Marečka. Jenže jeho laťka je tak vysoko, že pět hvězdiček je z toho s velkou rezervou. Jinou podobně hravou, trefnou, schématickou a přitom charakterově rozmlženou parodii aby člověk pohledal. Dokonce mi nevadily ani neustálé hudební scény. Koneckonců část písní se postupem let stala klasikou.

V sedmdesátých letech se točily depresivní sci-fi jak na běžícím pásu, takže není divu, že Hollywood pošilhával i po knize Richarda Mathesona Já, legenda. Důvěru studia Warner Bros dostal nepříliš úspěšný režisér Boris Sagal, a odvděčil se mu natočením nudného a zmateného filmu. Podstatu vztahu mezi dvěmi zněpřátelenými frakcemi jsem nepochopil a upřímně si nemyslím že to byla moje chyba. Připadalo mi jako kdybych sledoval druhý díl čtvrté řady z dobrého důvodu zapomenutého seriálu. Vše podstatné bylo řečeno v předchozích dílech, takže není důvod ztrácet čas zbytečným vysvětlováním. Nejdřív mi to vadilo, ale postupem času mi to bylo čím dál víc jedno. Jestli totiž Omega Man v něčem exceluje, tak ve schopnosti rozprostřít kolem sebe oblak totální apatie a nezájmu.

Píše se rok 2022. Světové klima zkolabovalo v důsledku přelidnění. Civilizace se ještě drží kousíčky prstů, ale společnost neodvratně směřuje ke kolapsu. Harry Harrison vysnil lidstvu neradostnou budoucnost. Jeho lehce nadprůměrnou knihu z roku 1966 zadaptoval Richard Fleischer do lehce nadprůměrného dystopického filmu s přesahem. Soylent Green je typicky sedmdesátkové depresivní sci-fi, netypicky téměř bez fantaskních prvků. Prim hraje socální aspekt, takže má dost společného s 1984 nebo s Mechanickým pomerančem. Bohužel se vyprávění dost táhne, takže i když je stopáž vlídných 97 minut, občas mi připadalo, jako kdyby to bylo minimálně dvojnásobek.

Když se mluví o katastrofických filmech 70. let tak se zmiňuje Dobrodružství Poseidonu, Skleněné peklo a Letiště. Na Zemětřesení si vzpomene málokdo. Je pravda že kvalitou za svatou trojicí trochu zaostává, ale ve všech důležitých kategoriích se drží minimálně na dohled. Charlton Heston mluví sám za sebe, Ava Gardner a Geneieve Bujold také nejsou úplně bez talentu, a režie se chopil velmi zkušený Mark Robson. Výsledkem je slušně odsýpající a na svou dobu působivý velkofilm s předem jasnou zápletkou. Své slavnější a lepší konkurenty paradoxně předčil v postavách. Dokonce by mi nevadilo kdyby se litosférické desky pro jednou uklidnily, protože by mi stačilo obyčejné vztahové drama.

K příběhu o sériovém vrahovi by se happyend asi nehodil, takže bych se spokojil i s tragédi - pokud by byla dobře napsaná a poutavá. Bohužel takoví kádři scenáristé nebyli. Ve svém vyprávění si pomohli účelovými náhodami a ohýbáním skutečnosti. Když už jim došly nápady, tak použili trochu deus ex machina. Michael C. Hall to svým nezpochybnitelným charismatem držel nad vodou, jenže zázraky nedokáže ani on. Oceňuju alespoň že se Harrison ukázal jako svébytná a nosná postava. Poslední díl, k němuž vše nevyhnutelně směřovalo, mi udělal ještě menší radost, než finále osmé série. Zklamání je zhruba na úrovni čtvrtého Matrixu. Některé příběhy by se raději vyprávět neměly.

Film, vedle něhož vypadá Barbar Conan jako hluboké filosofické drama, s obsazením, vedle něhož vypadá Arnold Schwarzenegger jako charakterní herec. Zvlášť dvojčata Petr Paul a David Paul mnoho talentu nepobrala. Dalo by se říci, že čím více mají svalů, tím méně mají talentu - a oni mají opravdu hodně svalů. Je to škoda, protože na produkci se evidentně nešetřilo, a na výpravě to jde vidět. Prvních pár mlčenlivých minut je přímo vynikajících. Soundtrack nedosahuje kvalit díla Basila Poledourise, ale dobře se poslouchá a dává ději lehounký nádech epiky. Z narychlo natočených klonů Barbara Conana je to jeden z těch lepších filmů, přesto slabý podprůměr. Ale kde jinde je ke slyšení věta "Rychle, přiveďte všechny panny"?