Botič

Bouřlivák Dolan, který většinou prostřednictvím svých postav dští na diváky bouře vyhrocených a afektovaných dialogů, najednou přichází s poměrně umírněným filmem, jakoby se i on sám začal před třicítkou pomalu uklidňovat. Děj Matthiase a Maxima v podstatě shrnuje první sloka Song For Zula a stejně jako tenhle song, dokáže po sobě i tenhle film zanechat podobnou škálu emocí. Celé to pak působí jako jedno velké Dolanovo loučení se s touhle dekádou, s osmi zářezy, které v ní zanechal, s matkou Anne Dorval, vnitřní naštvaností, přáteli a nakonec i divákem. Jen doufám, že tohle Dolanovo „goodbye“ nebude moc na dlouho, i když ho chápu.

Řekněme, že příběhová linka je celkem ok, ale každá scéna, každý záběr nutí přemýšlet o tom, že Guillermo del Toro by to natočil mnohem zajímavějším způsobem, design a masky by byly na jiné úrovni a pravděpodobně by nedošlo na tolik podivných CGI kusů.

Zábavná podívaná, která vlastně tak trochu kopíruje Cabin in the woods, Kostku nebo Saw. A i přes to mě to bavilo hodně moc.

Mrzí mě, že nikdy nevzniklo pokračování s Willem Smithem a Lindou Fiorentino. Místo toho dostává člověk po 22 letech reboot, kde si tvůrci poměrně dost pomáhají ingrediencemi z jedničky, ale v jejich podání to nechutná vůbec dobře.

Na to, jaký mediální pokrytí měl samotnej případ je zajímavý, že tenhle dvoudílný dokument tak nějak projel on-linem bez povšimnutí. První díl je o tom, co pravděpodobně většina zachytila někde na zdi na Facebooku: chladnokrevná "mrcha" donutila svýho kluka, aby se zabil, po SMSkách. Auru, kterou kolem ní vytvořila média. Druhej díl jde ale víc do hloubky, mapuje dost detailně vztah postavený jen na komunikaci po zprávách a mimo jiné ukazuje vliv, který můžou mít média, která člověk konzumuje, na psychiku. Nakonec je to příběh o dvou mladých lidí, který úplně nezvládli navigaci ani v realitě, ani v on-linu a oba za to zaplatili. Díky přepisům zpráv ze všech sítí poměrně dost komplexní a vybalancovaná záležitost, která nenadržuje ani jedné straně. Slušná paralíza.

Křehká zvířata v třpytkách, která si hlavně užívají a sem tam kvůli tomu i trpí. Euphoria místy až brutálně zachycuje to, jaké to je vyrůstat v dnešní (digitální) době, kde jsou nahá selfiečka tou nejsilnější měnou a každý může mít všechno, co si zamane třeba hned ve 3 hodiny ráno. Ale ani jedno z toho nepřináší žádnou úlevu. Místy účinější, než jakákoliv hodina občanské výchovy. Celkově však revoluční minimálně co se make-upu a sebevyjádření týče. Jo a přestaňme sexuálně aktivní lidi nazývat děvkami nebo krávami, tvůrci tímhle mířili na úplně jiný místa.

Docela zákeřná a škodolibá podívaná. Alergici budou mít radost a lidi, co se právě rozchází nebo se čerstvě rozešli, to budou milovat.

Hodně černé zrcadlo nastavené společnosti. Až z toho můžou slabší jedinci chytat úzkosti.

Kdyby byli The Dead Don't Die poskládání daleko víc z fórků, které se odehrávají v závěru, tak to mohla být velká pecka, takhle je to jen bejkárna s prvotřídním obsazením, jejíž největší zombie sedí ale za kamerou.

Místy celkem fest otravná bejkárna, která působí dojmem, jakoby tu všichni hráli hlavně kvůli možnosti strávit dva měsíce v Itálii.