garmon

Velmi depresivní televizní film; ze všech Pintilieho předpřevratových jednoznačně nejdivadelnější. Přes všechnu řemeslnou brilanci občas probleskne studiová těžkopádnost východních inscenací té doby. Dokud jsem si toto neuvědomil, iritovalo mě to víc, než bylo třeba. Filmovost naopak probleskne v exteriérových jízdách, kdy jde doktor podél baráků, případně v ručně snímaných detailech tváří v „pavilonu“ anebo ve střihu „bláznovských“ koupelí anebo vzpoury. Samozřejmě je tu velmi pečlivé vedení herců, to Pintilie uměl. Zoran Radmilović se mi líbil snad víc jak hlavní hrdina, vznětlivý, hezký muž; jižan. Přišlo mi, že tu vidím spíš styl Alexandara Petroviće, než Pintilieho. Mohl to ovlivnit štáb a produkce? Anebo to je jen dojem ze srbštiny? Výprava otřesně zprostředkovává, co asi nejvíc Pintilie chtěl tlumočit. To téma je silné a zjevně mu vrtalo hlavou. Motivy se v jeho filmech vracely: nepřizpůsobivost, vyloučení, exekuce. Jsou to spíš silné tři, ale musel bych překopat i Prea târziu a jiné. Mám tímto Pintilia celého.

Jsou tu takřka jen polohlasné rozhovory mezi starými muži a ženami, ale je to napsané, natočené i zahrané natolik čistě, že mimořádně udrží pozornost. Velmi smutný film o loučení se životem, o vypořádávání se s nedokončitelností díla, se ztrátou lásky jednou provždy. Erice je zvláštní režisér i tím, že točil filmy (a někdy ani ne celovečerní) vždy jedinkrát za deset let. Aniž bych ho podezíral z laciného konceptualismu, vychází mu to takřka na rok přesně a téma tohoto filmu je tím i autobiografické: "umělec, který se rozhodl, že místo dalších filmů promění v umělecké dílo vlastní život." - aneb: co dělal většinu času svého života, když netočil? Dává to smysl: krásně žil. Někdy mi tu vytanulo, kolikrát už by v americkém filmu ukápla slza, kolikrát by se vynořil "předmět doličný", který by měl víc demonstrovat a vtáhnout diváka, kolikrát by Tarantino někoho zabil anebo zneuctil. Erice netlačí na pilu, emoce jsou tlumočeny střídmě, tlumeně, byť jsou někdy safra silné. Spíš než Bressona či Tarkovského (natož Scorseseho) připomíná film tématem i estetikou některé filmy Wenderse. Paříž Texas snad trochu i postavou Gardela. Film jinak stojí na očích Miguela Garaye. Hrají hustě... Vybavoval jsem si, co mi po letech zbývá z Ericeho vrcholných filmů ze sedmdesátých let: je to především atmosféra uplynulého; ta je i tady.

Čechovovy povídky Doktor, Medvěd a Voloďa pospojované lehkým postmoderním tvarem do jednoho příběhu. Protkávané solovjovovskými mezititulky a citacemi úryvků Čechovova textu, doplňované o jemný humor, občas ve zrychleném tempu jako groteska z doby Černé růže a celkově v přiznaně studiové inscenaci Černou růži připomínající. Nejsilnější je film v třetí části, tam je vlastně také jedině filmový. Říkal jsem si, že kdyby byla jen poslední část jako kraťas (plus těch pár záběrů na mořské pobřeží a hudba), je to na plný počet. První dvě části jsou lehoulinké jak dávné inscenace Československé televize anebo jak pozdní Resnais. I jsem se tam divil velkoruské kýčovitosti, se kterou Solovjov neváhá na scénu vpustit skomírající motýlky a digitálně tepající srdíčka. Celek je samozřejmě mistrovsky nasnímaný a herci jsou (včetně Drubič, která občas – ovšem – brečí) jsou vynikající. Zajímavá je vsuvka zachycující štáb, který „zrovna nemůže natáčet“, protože do skleníku prší: věřit/nevěřit? Předtím tam právě sněžilo a bylo to digitální. Bolavý je moment s Beatles, jak kdyby ho ale Solovjov nedovedl rozezpívat, sklenout ten oblouk, co se skoro nabízí (tehdy a dnes, co se tedy děje dnes?). Hudba je ostatně chvílemi velmi zajímavá: mistrovský pastiš na pozdní ruský romantismus, salónní klavírní kompozice režisérské dcerky (?) + neznámé ruské romance.