Sobis87

Dlouho jsem tomuto filmu vzdoroval, Eastwood sice svůj další film opět precizně zrežíroval a stvořil další formálně pečlivě vybroušený diamant, ovšem samotný koncept Invictus ve mně budil obavy, že si to Drsný Clint chtěl u publika a kritiky tentokrát značně ulehčit a vrhl se na téma na hony smrdící prvoplánovostí, patosem a kýčem. Opravdu dlouho jsem vzdoroval...snad celou první třetinu. Sledoval jsem příběh, o kterém jsem věděl, kam směřuje, v co vyústí a co sdělí...a přesto jsem byl nakonec překvapen, a to samotným scénářem, který je neméně vyspělý jako Eastwoodova režie. Scénář mě překvapil z metodologického hlediska, tím, jak podával známá fakt a myšlenky prostřednictvím mikropříběhů uvnitř jednotlivých scén, přičemž někdy k divákovi mluvil v pouhých náznacích a jindy byl explicitní. To, co se zprvu zdálo být další sportovní dojemnou báchorkou o jednom velkém vítězství, se nakonec ukázalo být oslavou jedné velké osobnosti - Nelsona Mandely -, přičemž ono velké vítezství bylo "pouhým" nástrojem, skrze nějž šířil svou ideologii. Faktem, že se nejedná o další sportovní film, je i to, že divákovi se nedostává uceleného pohledu na jednotlivé zápasy - je zde jen několik samostatných výjevů z jednotlivých utkání a bez dalšího zdržování se jede dál. Vyjímkou je až finální utkání, které zabírá celou závěrečnou půlhodinu, ale opět se nejedná o pouhý triumf sportovního jihoafrického družstva, nýbrž o samotné vyvrcholení Mandelova snažení. __ Výsledek je tedy takový, že jsem zprvu obdivoval režisérovu virtuózitu a bránil se samotného tématu, načež mě následně při důkladnějším sledování ohromila i samotné stavba scénáře. Darmo mluvit o výkonu Morgana Freemana v roli Mandely, která patří na vrchol jeho kariéry. Matt Damon hraje úsporně, nikoliv však špatně. Z formálního hlediska se tedy jedná o další Eastwoodovo precizní dílo, scénář taktéž oplývá nespornými kvalitami a herci celé dílo završují...co víc si tedy přát. A nějaký ten patos? No co, to k tomuhle druhu filmů prostě patří90%

Furt to samé dokola, ale aspoň ten závěr slibuje, že by se to v dalším díle mohlo celé ubírat trochu jiným směrem, nějaký krvavý revege flick by tuhle už od druhého dílu vyčpělou sérii mohl trochu oživit. 45%

Dobře nasnímaná hra s divákouvou stavbou narativu prostřednictvím zatajovaných informací.

Předigitalizovaná srágora s trapným záporákem, která je i na Bonda přitažená za vlasy. Klasické bondovky byly nadsazené, tohle je už sci-fi...40%

Peter Jackson si po epické fantasy trilogii Pána prstenů a neméně epickém King Kongovi vybral výrazně intimnější látku, která se nejvíce podobá jeho dramatu Nebeská stvoření, přičemž v Pevném poutu se zrcadlí praktiky z více snímků jeho filmografie - precizně vykreslená 70. léta s velkým důrazem na detail si s ničím nezadají s 30. lety z King Konga, existence posmrtných životů tvoří hlavní složku příběhu nejen v tomto filmu, ale i v Jacksonových Přízracích, přičemž vizualizace světa, ve kterém se po své smrti ocitne hlavní postava, je ovlivněna její fantazií, což platí i pro snové sekvence obou hrdinek z již zmíněných Nebeských stvoření. Hororové prvky jsou nedílnou součástí všech Jacksonových filmů (u Bad Taste, Braindead a Přízraků není nutné vysvětlovat, u King Konga se jedná o scénu s hmyzem v rokli a u Pána prstenů převážně u scény s Odulou, Zapomenuté stříbro jsem neviděl a Meet The Feebles je mišmaš všeho) a ani u tohoto filmu není o hororové scény nouze. Bohužel se ale i zde projevilo Jacksonovo megalomanství propuknuvší s Pánem prstenů, konkrétně u scén z nebe, které jsou sice pastvou pro oči a přetékají nápady, bohužel působí poněkud samoúčelně a příběh obohacují jen minimálně...jako čistě náladotvorný prostředek ale slouží dobře (avšak povrchně). Líbilo se mi užití roztěkané digitální kamery (převážně makrozáběry) v přítomnosti vraha, které scénám přidávaly na naléhavosti a syrovosti, přičemž Jackson jako velmi zručný řemeslník zkul dohromady takovéto záběry s těmi klasickými a "nebesky" stylizovanými tak, že to jako celek působí konzistentně. Vedle vizuálu se vyjímají i samotní herci v čele s psychopatickým Staney Tuccim, který klade důraz na detaily místo toho, aby přehrával, i když zrovna jeho role k tomu svádí. Saoirse Ronan po roli v Pokání povrtdila svůj nemalý talent a svou vypjatou roli ztvárnila jako ostřílený profesionál. Mark Wahlberg zase dokázal, že hrát rozhodně umí, pokud nedostane do ruky pitomý scénář a má k dispozici zajímavější postavu...tady po všech těch akčních poloháchz poslední doby působil příjemně přírozeně. Pokud jde o Rachel Weisz a Susan Sarandon, tak obě dámy ve filmu nedostaly moc prostoru, když ale na ně dojde, rozhodně nedělají ostudu. Suma sumárum je Pevné pouto pouze nadprůměrně dobrým filmem, který je rozhodně osobitější než takový Pán prstenů a střídmější než King Kong (avšak vzhledem k tématu se zde o velké střídmosti zase mluvit nedá), vzhledem k poněkud nevyváženému scénáři, větší míře kýče a zbytešnému symbolismu v závěru si ale od diváka žádá nemalou míru tolerance. Fakt, že film o ztrátě v rodině a zabití malého dítěte působí na diváka hřejivým dojmem a opíjí ho samoúčelnými digitálními výjevy, naznačuje, že se něco pokazilo. 70%

Do Hollywoodu musel napochodovat Evropan, aby všem ukázal, jak a proč by měly vznikat remaky. Herzogův The Bad Lieutenant se od originálu hodně liší, prakticky přejímá pouze základní premisu a dále si to tento legendární německý režisér razí už podle svého. Ačkoliv příběh není vůbec špatný (byť ne moc originální), prim zde hrají samotné postavy a kořeny jejich zkaženosti. Nicolas Cage si po dlouhé době mohl zase zahrát postavu, u které mohl naplno zužitkovat své teatrální přehrávání, které k postavě psychopatického policisty v drogovém opojení dokonale sedí. Poprvé od Obchodníka se smrtí Cage opět exceluje a je směšný pouze tehdy, kdy to zamýšlel sám tvůrce. Herzog je prostě mistr svého obrou, který tímto filmem opět prověřil svou mnohostrannost a nadělil nám poctivou old-school kriminálku s noirovými prvky obohacenou o několik halucinogenních scén s úchvatnou kamerou. Konečně pořádný remake, který dokázal obhájit svou existenci85%

Chan Wook Park navrátil upírům respekt, o který je připravili zubatí „emíci“ ze Stmívání. Jeho Žízeň je filmem hloubavým, racionálním z hlediska přístupu ke zvolenému tématu, psychologicky propracovaným a nabízí opravdu působivý a atmosférický zážitek. Park zůstává věrný své národní kinematografii, a tak je tento snímek prostý žánrových mantinelů, osciluje mezi klasickým hororem (upírské téma, atmosféra), slasherem (obstarávání potravy), psychologickým dramatem (oddaný kněz bojující s pudy), poněkud morbidní romancí (vztah kněze a adoptované dívky) a černou komedií (tradiční Parkův morbidní humor někdy hraničící až s groteskností), přičemž výsledný film je dokonale konsistentní. Parkovi se po skvělé trilogii o pomstě a rádoby indie komedii podařilo vytvořit strhující dekadentní upířinu a já se už nemůžu dočkat, s čím přijde příště. 90%

Naprosto nepovedený remake působivého hororu, který spoléhá pouze na laciné lekačky, vykulenou Jessicu Alba a pár hezkých záběrů. Ani ty sprostě okopírované scény nejsou z poloviny tak působivé jako u originálu. 30%

S přihlédnutím k dosavadní Luhrmannově filmografii (Tanec v srdci, Romeo a Julie, Moulin Rouge a Austrálie) můžeme říct, že pokrašuje v režisérově tradici velkých (nezaměňovat s pojmem epický) příběhů v jejichž centru je vždy zamilovaný pár. Z hlediska vyprávění je ale Austrálie něčím naprosto odlišným od všeho, co Luhrmann dosud natočil. Tanec v srdci, Romeo a Julie a Moulin Rouge - to všechno byly výrazně postmodernistické a živelné filmy, které podávali divákovi klasickou látku opravdu neotřelým způsobem. Austrálie je oproti tomu oslavou klasicismu ve všech ohledech: 1. klasický příběh o dvou liniích (nosný příběh a s ním se rozvíjející heterosexuální romance), v němž se vypráví o lásce na pozadí velkého příběhu (či tragédie) - viz. klasické snímky jako Jih proti severu, se kterým má toho Austrálie společné více, než se může zdát, už jen velmi podobný plakát bije do očí, do filmu je navíc zakomponovaná linka s Čarodějem ze země Oz, kterého zrežíroval Victor Fleming ve stejném roce jako Jih proti severu (1939). Na stejném principu funguje i Titanic J. Camerona nebo Pearl Harbor Michaela Baye, který navíc hodně opisuje od klasického velkofilmu Odtud až na věčnost. 2. vizuální stránka, která pomocí současných prostředků odkazuje ke klasickým velkofilmům - stylizované titulky, vše hýří barvami jako za dob technicoloru, nyní ne už tak běžným nasvícením oddělené postavy pro získání dojmu užití kulis (výrazně podpořeno opravdu naklíčovanými exteriéry na zelené pozadí), čehož bylo užito i ve čtvrtém Indiana Jonesovi. Dále komponování podobné tomu v začátcích širokoúhlého formátu (komponování spíše do šířky než do hloubky). 3. samotná stylizace postav a výběr herců - Jackman elegantní jako Clark Gable ale zároveň drsný jako John Wayne, Nicole Kidman v pozici "divy". Austrálie je poctou velkofilmům, které kdysi vznikaly v produkci klasického Hollywoodu, zároveň je Luhrmannovým vyznáním lásky k samotnému filmu, stejně jako Fincherův Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Scorseseho Letec, Spielbergův čtvrtý Indiana Jones, Jacksonův King Kong a Cameronův Titanic. Originalita není všechno, člověk si občas rád místo něčeho nového poslechne, když někdo zahraje Beethovena a Luhrmann tuhle klasiku zvládl skvěle. Bravo! 90%

Osmdesátková atmosféra je celkem fajn, stejně tak herecké obsazení, ale co na tom, když je ten film prakticky o hovně a já se musel hodně přemáhat, abych ho dokoukal. Nehorázná nuda 30%