milancecil

Mé první filmové setkání s tvorbou Kar-wai Wonga, opět podnícený hodnocením mé oblíbené uživatelky Fridecky, jejíž skvělý cit na výběr se pro mne mění již téměř v sázku na jistotu, že zhlédnutí bude opět přínosným zážitkem, tak i tentokrát tomu tak bylo, jen jsem jej musel sledovat několikrát, abych si až pak a postupně uvědomil jeho plnou bohatost, jeho styl filmového vyjadřování a volené prostředky jsou jiné, odlišné a tak jsem musel právě tomu své vnímání přizpůsobit, až pak na mne silně zapůsobil, vše je tak mimořádně pečlivě promyšlené, výtvarná kompozice každého záběru, jeho pestrá barevnost, vše spolupůsobí a zároveň podporuje emotivnost sdělení, jsem nadšený, právě takové zpracování přidává ději zvláštní účinnost a vyprávění se stává pro diváky zážitkovou poutí, podobně jako pro Elizabeth, pro dívku zklamanou z nevydařeného vztahu, právě společně s ní se vydáváme na cestu, která nemá žádný jasně stanovený cíl, jen jí přináší do života stále změny a řada zvláštních setkání i nové zkušenosti, právě přes ně si uvědomuje, co dříve nevnímala nebo přehlížela, čeho si nevážila, pak postupně nabývá svou skutečnou, ale pro ni dříve zastřenou hodnotu, vše nenásilně plyne tak, jako by bylo jen pro ni nachystáno, aby pochopila, kde je její skutečné místo v životě, opravdu nádherné, ale divácky náročné dílo, jak už zde vždy napovídají rozporná hodnocení, ano, toto patrně nebude nikdy snadno čitelný tvůrce, ale své diváky si myslím již získal, mne tedy určitě, bravo!!!!

Další z mnoha těch skvělých filmů, ke kterým jsem se dostal opět díky filmovému vkusu mé oblíbené uživatelky Fridecky, další pocitově velmi silné a myšlenkové hluboké dílo, právě takové na mne vždy niterně zapůsobí, vždyť co může člověka zasáhnout více, než náhlá, neočekávatelná a způsobem tak tragická smrt toho nejbližšího člověka v našem životě, smrt matky, jakoby se svět v ten moment pro všechny, co jí znali, měli rádi, zastavil a pozvolna se začal v jejich vzpomínka odvíjet ve zpětném chodu, přes okamžiky, které nás s ní spojovaly a ovlivnily, jako bychom si právě takovým myšlenkovým návratem chtěli prodloužit ten pocit spolubytí o další a další minuty, hodiny, dny, je to sice jen pocit, ale dokáže pomoci překonat tu náhle vzniklou prázdnotu, už nám bude navždy chybět a právě jen vzpomínání nám takového člověka uchová v naší každodenní přítomnosti, a tak je dějově utvářen pro nás diváky příběh manželů Taylorových, postupně se nám v jednotlivých krátkých návratech do minulosti jejich společného života odkrývá řada problematických momentů jejich komplikovaného vztahu, jejich ne zrovna harmonického spolužití, jakoby až ta smrt nastavila všem zrcadlo prozření, jakoby až potom si všichni uvědomili, jak mnoho a nevratně ve svých životech ztratili. A tak ani mě nezbývá, než se zamyslet nad trvalou platností jedné strohé věty, ano, o co se nestaráme, čeho si s láskou nehledíme, o to přicházíme, abychom až pak pochopili, jak právě to v našem životě moc znamenalo, jak nenahraditelnou hodnotou pro náš život to bylo.

Tak toto je pro mne nezpochybnitelný pilíř dramatického žánru, sugestivně silný příběh několika odsouzených vojáků v prostředí britského trestného tábora, kde si v Libyjské poušti, jen sluneční výhní rozpálený písek, všudypřítomné horko, stále propocení a s žízní se svírajícím hrdlem, bezohledně udržovaní v režimu přísné kázně a striktně předpisového pořádku, jakoby byli všichni spíše v nějakém krutě vedeném zajateckém táboře nepřítele a ne v zařízení vlastní armády, ten tábor byl svou tvrdostí mezi vojáky vyhlášený a na jeho rozlehlém prostranství uměle z písku navršený pahorek se pro ně stal obávaným symbolem, bolest a vyčerpání, takové způsoby měly hřešící přivést k řádnému vojenskému chování a plnění povinností, ano, jistě se dopustili činů, které i v bojových podmínkách musí být trestány, ale kde jsou ty tak stále důležité meze lidskosti? Dostáváme se díky filmovému zpracování opět k námětu odkrývajícímu další z tak sporných stránek přiměřenosti trestů, tentokrát za trestné činy spáchané vojáky během válečného konfliktu, jak těžké by takové tresty měly být, jak fyzicky a psychicky náročné, aby potrestané vojáky opravdu přiměly k dodržování disciplíny a nebyly jen surovým, mnohdy až sadistickým útlakem, aby nevedly spíše jen ke zhoršení nebo dokonce podlomení zdraví, mnohdy i s trvalými následky, nebo v krajním případě nezpůsobily i smrt. Ano, toto je opravdu jedno z mála tak závažných děl, provokujících k řadě i obecnějších otázek.

Nepochybně jeden z těch vynikajících a pro mne nezapomenutelných vztahových příběhů z konce šedesátých let, s jemně psychologicky laděným dobovým námětem, klidným, přemýšlivým, až váhavě plynoucím tak, jako hovor těch dvou mladých lidí, co se jednoho pozdního večera setkali v baru, v místě kam ani jeden z nich obyčejně za rozptýlením nechodil, až jejich rozhodnutí uniknout a odpoutat se bez nějakého cíle od svých v kolejích vyjetých životů, bez očekávání, bez nějaké toužebné naděje, jen tak, je tam oba, Johna a Mary, přivedlo, snad právě proto bylo to letmé seznámení tak okouzlující, z večera se v ubíhajícím čase stala noc a po ní i ráno se společným probuzením v posteli u Johna v bytě, a tak jsme uvedeni do situace plné váhání a rozpaků, vždyť ti dva o sobě vlastně nic neví a přitom se během pár hodin tak důvěrně sblížili, vše může rychle skončit, jen zaklapnutím dveří bytu za odcházející Mary, a nebo ne, naopak se s ubíhajícími minutami pozvolna rozvíjet, trochu nesměle a s opatrností, vnímavě ohleduplně ke křehkosti toho, co si oba tak zřetelně uvědomují, nemuseli by být náhle v životě už sami, vždyť možná právě dostali tu, tak vzácnou příležitost vyplnit samotu někým, koho by už nemuseli nikdy potkat, opravdu nádherné, tak něžně citlivé dílo, s trvale vysokou hodnotou obsahu i ztvárnění, moc rád se k němu vracím a jistě i nadále budu.

Naprosto brilantní kriminální drama, mistrovsky vystavěné na skvěle adaptované literární předloze mého oblíbeného autora Dennise Lehanea, po všech stránkách hluboké ve svém sdělení, proto tak silně působivé dílo, jež nás diváky svým námětem přivádí a vtahuje do prostředí předměstské čtvrti velkoměsta, klidné, s typickým koloritem, a právě zde pospolu vyrůstali a také odrůstali tři chlapci, Jimmy, Sean a Dave, kdysi si bývali dobrými kamarády ze sousedství, ale další život je od sebe rozdělil a každému z nich připravil vlastní, osobitě spletitou cestu, až hrůzná událost jedné noci tragicky změnila vše, co se jim doposud jevilo jako ničím nezvratitelná jistota, až smrtelná tragédie jim vzájemně překřížila životní cesty, obrátila je náhle, pro ně až nesmiřitelně proti sobě, a tak se dostáváme společně s těmi třemi, dnes již muži ve středním věku, do tíživé situace, kdy skutečnosti objasňující pravda a spravedlnost nemusí v zápase s bolestnou zlobou a netrpělivou touhou po co nejkrutější pomstě být těmi silnějšími, mohou v souboji s nimi prohrát a nezabránit tak smrti další nevinné oběti, ano, jen surové násilí v nás vyprovokuje takové temné emoce, kdy se jeví právě jen rychlá odplata jako ta nejvhodnější pro utišení naší hluboce prožívané bolesti, a tak se násilí jakoby v roztáčející spirále prudce rozvíjí v další, ještě surovější násilí pomsty. Opravdu vynikající, mrazivě přesvědčivé dílo, s nepřehlédnutelným přesahem.

Další, ze stále se prodlužující řady filmů, ke kterým jsem se v posledním roce dostal přes výjimečný vkus uživatelky Fridecky, další jedinečné a naprosto úchvatné dramatické dílo, otevřené a až drásavě upřímné ve svém obsáhle propracovaném sdělení, ano, tento příběh nás zaručeně palčivě zabolí a budeme nepochybně trpět, je nešetrný, častokrát až tvrdě bezohledný, tak jako jsou k sobě samým právě ti dva, Dean se Cindy, stále ještě mladí manželé, kteří vinou své nezralosti zabředávají den za dnem do stále hlubší krize, nežijí spolu, pouze jen tak vedle sebe, a obrazně jakoby s přibývajícím časem jim i narůstá na kůži počet stále ostřejších ostnů, zraňují se, ubližují si a stále hlubší rány se už nestačí v tak rychlém sledu ani hojit, jejich city krvácí, to co se jim oběma kdysi zdálo jako toužebně vysněný ráj se stále více podobá hrůznému peklu, to co bylo dříve tak sladké a dávalo potěšení jim zhořklo a změnilo se jen v útrpnou povinnost, už si jsou příliš vzdálení, než aby spolu mohli pokračovat, vřelost citů nahradilo jen zoufalé vydírání. "Dala jsi mi slib, miláčku. Řekla jsi v dobré i zlém. Řekla jsi to, Řekla. Byl to slib." Ještě teď mne z filmu mrazí, jak silný to byl zážitek, opravdu přesvědčivě výstižné, sugestivní dílo, rozhodně se k němu opět s odstupem po čase vrátím, bravo!!!

Nepředstavitelně daleko, roky a miliony kilometrů vzdálení od Země, na poslední zoufalé záchranné misi, osamocení v kosmické lodi, s jediným úkolem, pomoci Slunci, dříve tak životodárnému zářícímu obru, odvrátit neodvratitelné, pokusit se zabránit jeho postupujícímu umírání a tak i hrozbě zániku celé pozemské civilizace, dodat mu to potřebné a stále více chybějící termonukleární palivo, takové je základní nastavení děje tohoto mimořádně působivého, vizuálně velmi silného, tísnivě komorního, existenciálního dramatu, kdy vše, co se během tak dlouhého letu odehrává, nabývá neočekávatelné krajní podoby, jde přece o poslední možnost a ani její úplné naplnění neznamená, že záchrana bude opravdu úspěšná, a tak se dostáváme do vypjaté atmosféry mezi nepočetnou skupinu odborníků, mezi osm mužů a žen, kteří mají dokázat splnit to, jen hypoteticky možné, zachránit miliardy lidských životů těch ostatních, těch co museli zůstat tam doma a do jejich cesty vložit své zbývající naděje, nic se v jejich činech nejeví jako okázalé, jako glorifikující, jde všem společně jen o přijetí nevyhnutelného, o přijetí vlastní smrti, o obětování se pro vyšší, ne jen osobní zájem, kdy vlastní, třeba jen o hodinu prodloužené přežití může v důsledcích přivodit zkázu celé mise, opravdu vrcholně napínavé dílo na pomezí žánru sci-fi, výjimečné svým uchvacujícím ztvárněním i nepřehlédnutelným duchovním přesahem, ukazuje, jak významnými se v událostech mohou stát naše činy, když směřujeme k cílům, jež překonávají hranice našeho vlastního bytí.

Pro mne téměř s jistotou nejlepší dílo v žánru hororu, k jehož shlédnutí se stále znovu s odstupem času vracím a nepřestávám užasnout, jeho účinek se pro mne neoslabuje, naopak jak vnímám, působí s prohlubující se intenzitou, takovou opravdu dokáže navodit jen výjimečně vystavěný a pak i ztvárněný příběh, jak je snadné se ztotožnit s přežíváním těch tří, jež mají zůstat jen a jen spolu po dobu pěti měsíců v rozlehlém vysokohorském hotelu, sami, v naprosté izolaci, tak daleko od lidí, zpočátku se to sice Jacku Torrancemu, nepříliš úspěšnému spisovateli, jevilo jako výborná příležitost a vhodné místo k překonání osobní krize, kde by mohl on v klidu, nerušeně, se zabezpečeným zázemím pro svoji manželku a malého syna začít psát novou knihu, ale nedlouhý čas nám ukáže, jak nové životní podmínky hrubě podcenil, očekávané existenčně spásné tvůrčí probuzení nenastává, naopak vystupuje stále více a více v jeho jednání na povrch psychická labilita, propadá se a proměňuje postupně v člověka, který je stále nebezpečnější hrozbou, je zřejmé, že přestoupil kamsi, odkud pro něj již není návratu a jen se se hřmotem valí jak běsnící sněžná lavina, nezadržitelně, s vražednou mocí, ano, ještě teď mne mrazí, tak silný je to vždy zážitek, který mne utvrzuje v již tak pevném přesvědčení, že jen těžko by někdo jiný dokázal zvládnout herecké podání psychicky se rozkládajícího Jacka Torrance lépe než Jack Nicholson, opravdu výjimečný film, jeden z opěrných pilířů nervy drásajícího filmového žánru.

Tak toto je bez pochyb jeden z těch nemnoha výjimečně silných filmů, jež pro nás svým závažným příběhem otevírají věčný námět zločinu a trestu, viny a odpuštění, stále tak rozporuplný a bolestivý, obzvláště když zločin a trest od sebe dělí více jak dvacet let, co vše se za tu dlouho dobu změnilo, změnili se nejen lidé, ale i způsob jejich nazírání na válku a na během ní spáchané zločiny, a tak se jednoho dne dostává před soud žena, Hanna Schmitzová, dříve dozorkyně v koncentračním táboře, jedna z mnoha takových žen, jež bez vyhlídek na nějaké lepší pracovní uplatnění tehdy vstoupily do služby v zařízeních, kterými každodenně prostupovala smrt a násilím vynucovaný řád, plnili si své služební povinnosti, některé s větší horlivou pečlivostí, až nelidsky krutě, jiné třeba i s náznakem milosrdenství, ale která z nich opravdu mohla ve svých činnostech vybočit, narušit svou neumdlévající lidskostí chod takové vražedné mašinérie, patrně těžko a tak se díváme do tváře zoufalé ženy, která ani nechápe důvody svého odsouzení, plnila si přece s poctivostí své povinnosti, vykonávala pracovní příkazy, a teď má skončit až do své smrti ve vězení, ano, je to velmi silný a kontroverzní námět, takovým i patrně zůstane, je tedy jen na nás s jakou stranou se dokážeme ztotožnit, kde bychom se tehdy asi my ocitli a jak by se nám tím další život změnil, je přece tak těžké najít spravedlnost tam, kde vládla po dlouhé roky bezmezná zvůle a bezpráví, může snad potom takový jeden velmi těžký trest opravdu odčinit pozůstalým obětí ztrátu jejich nejbližších? Jistě i po vynesení rozsudku vždy přetrvají pochybnosti a pro nás tak zůstává stále ten neodbytný důvod k zamyšlení.

Stephen King je bez pochyb literární génius a tak filmovou adaptaci některého jeho díla snad ani nemůže neminout velký divácký ohlas, stejně tak, jak se odehrálo i v tomto případě, kdy nás ve svém dramatu dějem zavádí do míst, kam bychom se asi nikdy ani dostat nechtěli, do popravčí místnosti, tam, kde je usmrcování legalizované a kde se poprava k trestu smrti odsouzených proměnila až v něco více, v jakýsi pečlivě secvičený obřad a popraviště s elektrickým křeslem se stalo obřadním místem, tam se podle přesně vedeného postupu lidé připravují o život a popravování je pro jedny zaměstnáním a pro druhé, pro ty popravované, je pak ukončením jejich často velmi temné životní dráhy, ale jednoho dne se má mnoho ze zaběhlého chodu takového zařízení změnit, to když se na toto zvláštní vězeňské oddělení dostane obrovitý, starší muž, Afroameričan, i on je sice na smrt odsouzený, údajně vraždil a zbavil života dvě malé dívky, ale čas a jeho tak od ostatních odsouzených odlišné chování v nás stále více vzbuzuje pochyby, byl to skutečně tehdy on? A je tedy odsouzený ten pravý viník? Odhalují se nám postupně jeho, původně skryté, tak vzácně blahodárné schopnosti a právě v souvislosti s tím, nám patrně nezadržitelně vytane v myslích, zda by byl někdo tak prokazatelně zlý, obdařen takovými mimořádnými schopnostmi, jen těžko se ubráníme našim, stále více k němu narůstajícím sympatiím, stejně tak jako tehdy jeden z dozorců, Paul Edgecomb, společně s ním sledujeme smutný příběh muže, který zřejmě nespáchal nic z toho, co se mu přisuzovalo, naopak se pokoušel ty dvě, těžce zraněné dívenky zachránit, odehrává se před námi velmi silný příběh, který jistě nikdy nepřestane svým brilantním myšlenkovým obsahem a skvělým zpracováním diváky ohromovat, bravo!!!