Kiisaki

Už několik dní přemýšlím nad slovy, kterými bych mohla film popsat, abych alespoň částečně zachytila pocity, které ve mě vyvolal. Portrét dívky v plamenech je snímek silně intimní, který zachycuje křehkost i nezničitelnost, prchavost i věčnost, poetiku i syrovost, klid i vášeň vztahu dvou mladých žen, jejichž osudy se střetly, ale kterým nebylo dopřáno kráčet životem spolu. Z komentářů některých lidí je patrné, že očekávali lesbický LGBT film v korzetech, který by z rukávu tahal esa v podobě erotických scén a "živočišnosti", aby se měli pánové na co koukat. O tom Portrét ale není a pro mě osobně bylo neuvěřitelně osvěžující vidět film, který byl natočený ženou, o ženách a pro ženy s naprostou absencí male gaze. Film, který je v jednotlivých tématech i ve způsobu jejich vyobrazení tak silně feministický, ale zároveň je přirozený a nenucený, takže z něj nesrší žádná (případně rušivá) agenda. Při sledování je znát, že za scénářem i režií stojí žena, pro kterou má tato tématika silný osobní význam, což Portrétu dodává duši i autenticitu. Nechci urážet schopné mužské tvůrce, ale nemyslím si, že by dokázali stejným způsobem zachytit pouto ústřední dvojice, nesexualizovanou ženskou nahotu, domácí harmonii a soudržnost zahrnující mladou služebnou nebo scénu domácího potratu. Ve filmu je hned několik scén, které jsem si musela pustit opakovaně a které považuji z technického i emocionálního hlediska za některé z nejlepších scén, které jsem kdy na obrazovce viděla. A ohromný podíl na tom samozřejmě mají obě ústřední herečky, které jediným pohledem nebo záchvěvem dokázaly říct více, než by to kdokoli dokázal slovy. Abych to zkrátka shrnula (jestli to nebylo už zjevné), jde pro mě osobně o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který se mi vryl hluboko pod kůži a ke kterému se budu znovu ráda vracet.

Přežít vypráví příběh o lidské houževnatosti a síle půdu sebezáchovy, který je tak intenzivní, že ho mohl napsat jenom život. Nedokážu si představit, že bych se dostala situace, ve které bych musela odolávat tak krutým podmínkám jako 34 lidí, kteří přežili prvotní letecké neštěstí. Krutá zima, zranění, umírající členové rodiny a přátelé, nevyzpytatelné počasí, beznaděj... a hlad tak silný, že nezbývá nic než kanibalismus. To vše dlouhých 72 dní, na jejichž konci se pouze 16 z nich dočká záchrany. Co si budeme povídat, technicky možná nejde o dokonalý film. Má ale všechno, co z mého pohledu dokonalý film mít má - silný příběh, sympatické herce, skvěle vykreslené mezilidské vztahy, napětí, drama i příležitostný humor... lidskost. Jsem ráda, že jsem se o tomto "Zázraku v Andách" dozvěděla. Film ve mně zanechal tak hluboký dojem, že si o událostech ráda ještě přečtu.

Přestože je druhá série natočená kvalitně a velice dobře se sleduje, neubráním se mírnému zklamání nad poklesem kvality ve srovnání se sérií předchozí. První problém je v tom, že je příběh z Bly Manor v porovnání s Hill House dosti rozdrobený a nedrží tolik pohromadě. Zkrátka mi tu chybělo nějaké větší pojivo a hlavní motiv - na tohle dáma od jezera opravdu nestačila.... Zatímco v předchozí sérii diváka u obrazovky držely záhady a otázky, které se táhly po celou dobu příběhu (smrt Olivie a nejasné události oné osudné noci, sebevražda Nell, záhadná bend neck lady), druhá série předkládá spíše dílčí změť méně zajímavých příběhů, do kterých jsem nemohla být tolik zainteresovaná. Bly Manor měl záhadnou ženu od jezera, která však ve většině dílů nehraje žádnou roli, dokud její příběh v předposledním díle nenaruší tempo vyprávění. Má záhadný přízrak muže, který pronásleduje Dani - jenže ten se brzy vysvětlí a pak už o něm nepadne zmínka. Je tu záležitost kolem Hannah, jenže ta je jasná už od první scény a "oficiálně" rozlousknutá v polovině série. Je tu smrtící románek dvou postav, které ale nejsou dost zajímavé nebo důležité. Druhým problémem je to, že tu není nic strašidelného. Duchové jsou absolutně nevyužití a nejde z nich strach. Jejich zjevování je sporadické a skoro jsem se rozesmála, když se v předposledním díle odhalila přítomnost dalších duchů, kteří se do té doby a od té doby v domě nemihnuly ani na vteřinu. V posledním díle sice zazní, že nejde o ghost story, kdežto o love story, ale série byla prezentovaná stylem, po kterém bych očekávala nějaké to strašení... Co se mi však líbilo jsou skvělé a sympatické postavy zaměstnanců Bly Manor i dramatické a dojímavé romance, které mezi nimi vzešly. Už kvůli tomu stálo za to druhou sérii sledovat a i když se u toho člověk moc bát nebude, alespoň si pobrečí.