MickeyStuma

Tommy Jarvis, který Jasona zlikvidoval jako dítě viz ´Pátek třináctého 4´ (1984), se rozhodl Jasona určitým skutkem zbavit jednou provždy, jenomže to dopadne poněkud jinak. Opět příběh nemohl být jednodušší. Důvod Jasonova obživnutí tak tedy známe a už můžeme dál sledovat klasický slasher v celé své krvavé kráse. Kupodivu však tentokrát snímek vyznívá o něco lépe. Máme tu více akce, lepší dějový průběh, oproti předchozímu filmovému dílu odhodlanějšího Tommyho Jarvise, policii líčenou jako hloupou existenci a hlavně impozantnější design Jasonovi zombifikované postavy. Příběh také obsahuje daleko více Jasonových obětí, což v rámci slasheru vystoupalo o nějakou tu šprušli výš. Předchozí snímek u fanoušků nedopadl rovna nejlépe, takže se celý koncept tímto vrací do starých kolejí. A tak se vrátil i starý známý letní dětský tábor, který už sice nadruhou stranu působí jako obehraná písnička, ale k Jasonově dějové lince to už prostě tak nějak patří. Jasonovi útoky jsou vyobrazeny s patřičným gore, nechybí typické sexuální harašení dospívajících jedinců, i nějaký ten humor pro odlehčení vážnosti situace. Když to musí být, dějství ohraničuje temná atmosféra, jinak se to skutečně celé nese spíše v hororově laděné zábavnosti. Takže jako obvykle nic pro ty, co tzv. černý humor nemají zrovna v lásce. Reakce fanoušků jsou tak na celkové vyznění snímku spíše rozporuplné, každopádně jako nový start série to určitě dopadlo dobře.

Jakmile se Bruce Willis proslavil akčním snímkem ´Smrtonosná past´ (1988), odehrávající se ve výškové budově, a svůj úspěch potvrdil i volným pokračováním ´Smrtonosná past 2´ (1990) dějově pro změnu na letišti, spousta tvůrců na tomto námětu začalo parazitovat a tak vzniklo na stejné téma spousta dalších podobných filmových počinů. Jako například ´Přepadení v Pacifiku´ (1992) na válečné lodi, ve kterém byl, jak známo, Steven Seagal na vrcholu, což se taktéž pokusil zopakovat volným pokračováním ´Přepadení 2: Temné území´ (1995), kde zase bojoval proti teroristům ve vlaku, ale to se mu už bohužel oproti Willisovi již nepovedlo. Do série patří i ´Air Force One´ (1997), což už podle názvu musí být dané místo střetu každému jasné. V něm si v akční roli pro změnu zase zařádil Harrison Ford. A také ne zrovna špatně. A dalo by se směle pokračovat dál. Zabředl do toho i Jean-Claude Van Damme, který už ze svého vrcholu pomalu padal a ani tento snímek ho nijak nepřibrzdil. V diváckém zájmu zůstal někde na půl cesty. V rámci akční popkornové zábavy to sice nevyznívá špatné, ale tady se spíše jedná jen o smrtící hru teroristů. Děj už asi nemá cenu nijak přibližovat. Na začátku se jen krátce dozvíme o  vzniklém traumatu hlavní postavy a pak už to jede jak na běžícím kole. Na nějakou originalitu se tedy nehraje, ale svůj předpoklad snímek splňuje. Plná sportovní hokejová hala nic netušících lidí, brutální teroristé se svými požadavky a jeden bývalý hasič, který s vervou svoji vlastní všem ukáže, zač je toho loket. Co chtít víc. Jednoduchá zápletka s patřičnými intriky, spousta akčních scén, jedna hláška vedle druhé a samozřejmě fyzikální nelogičnosti, které  k tomu už tak nějak patří, neboť, co si budeme povídat, bez toho by to prostě nebylo ono. Díra do filmového světa sice tímto zrovna udělána nebyla, ale nakonec, proč ne. Smrtonosná past tímto dostala další filmový zářez, ke kterému se už kvůli akčním devadesátkám a Jeanu-Claudovi dá vracet.

Doktor z malého města se dozví, že jsou jeho obyvatelé nahrazováni mimozemskými duplikáty. Klasický sci-fi snímek pojednávající o zvláštní mimozemské invazi. Jak jinak si vysvětlit cizorodá semínka pocházející odněkud z vesmíru, které na Zemi vyrostou do velkých lusků a reprodukují kopii člověka, který však po dosáhnutí plného rozvoje asimiluje fyzické vlastnosti, vzpomínky a vůbec osobnost jako takovou, a který po té postrádá veškeré lidské emoce. Vzniknou tak tzv. pod lidi. Zvláštností na celém příběhu je, že v tom je vlastně velice šikovně ukryt politický podtext. Je to něco podobného, jako ´Bílá nemoc´ od Karla Čapka. V době vzniku se psala 50. léta a z čeho jiného měli Americká elita strach, než s pomalu se plíživého komunismu. A tak stejně tak, jako se v příběhu ´Bílá nemoc´ šířil nacismus, tady se šíří jiná politická ideologie narušující osobní svobodu. Děj se rozvíjí takřka literárně a krásně plynule, takže vše patřičné je ukázáno a vysvětleno. A tak se pomaloučku rozvíjí temný obraz nového nastupujícího světa a strach ze ztráty všeho lidského, jako jsou právě lidské pocity a hlavně emoce lásky. Bezmocnost člověka je strašlivý pocit. Představa, že by někdo mohl odmítnout něco, co si druhý myslí, že je pro něj nejlepší, je i dnes pro mnohé nepředstavitelné. Po staletí lidstvo toleruje války, úzkost, strach a nenávist. A každá mocnost se snaží, aby se ostatní podřídili. Příběh je tedy varováním před hloupostí a naivitou lidstva. Jack Finney tedy v podstatě napsal něco podobného, co daleko dříve Karel Čapek. Teď už jen záleží, co si z toho lidstvo vezme.

´Les Misérables´ znamená v doslovném překladu ´Ubožáci´, ale ´Bídníci´ asi nezní tak urážlivě. Máme tu další nejslavnější francouzský román, tentokrát od autora Victora Huga, dějově pojednávající období francouzského boje za nezávislost a svobodu, který je jak filmovými či divadelními, tak i rozhlasovými tvůrci stále přitahován a uváděn v nejrůznějších verzých. Bohužel je vlivem svého poslání také v rámci propagandy zneužíván. Vzniklo tak tradičně, a stále vznikají, mnoho nejrůznějších filmových verzí a verze tato, se stopáží přesahující tři hodiny, s Lino Venturou v hlavní roli, se řadí mezi ty lepší. Převážně je výjimečný už tím, že se striktně drží daného původního textu svým obsahem a stylem a hlavně především vyjadřuje ucelenou náladu a étos původního románu. Síla Hugova nadčasovému literárního počinu pramení z pohledu trýznivého lidstva a vytrvalého optimismu tváří v tvář nepřízni osudu. Zkrátka, všechno, co z literárního románu udělalo čisté mistrovské dílo, je převedeno do této filmové podoby s neuvěřitelnou věrností, ať už jde o sílu dialogů, krásu vztahů mezi jednotlivými postavami či o přirozenost a skromnost lásky mezi Cosette a Mariusem. A právě tohle všechno se velice odráží na přesvědčivé studii lidské povahy. Lino Ventura dal své postavě Jeanu Valjeanovi skutečnou lidskou tvář, která vytváří zajímavý kontrast s emocionálně chladným Javertem s tváří Michela Bouqueta. Jejich konflikt je vypravěčsky nenásilný a volně se vyvíjí, přesně jako v románové předloze, které vytváří právě ono strašlivé podobenství o předsudcích a vykoupení. Málo se ví, že Lino Ventura původně nabídku na tuto roli odmítl s úctou k předchozímu představiteli Jeanu Gabinovi, ale nakonec se nechal přesvědčit zcela odlišným ztvárněním. Tato verze je hodně temná a v mnoha ohledech depresivní, čímž budou zklamáni ti diváci, kteří budou očekávat krásný příběh s překrásnými kostýmy a krásným romantizujícím prostředím. Zvolená atmosféra je však kuprospěchu věci právě daného nadčasového odkazu Victora Huga. “Ani naše současnost není veselá. A člověk je dál tím BÍDNÍKEM. Sténá ve všech světadílech a se smrtí zápolí ve všech jazycích.” K tomu není co víc dodat.

Po dvaceti letech strávených v Německu se finančně zajištěný postarší muž vrací spolu s mladou milenkou do svého bosenského domova, kde zanechal svou ženu se synem, s cílem znova zakotvit a začít nový život. Jedná se o vcelku vzrušující a zábavné rodinné drama odehrávající se uprostřed blížící se občanské války v bývalé Jugoslávii. Příběh poukazuje převážně na soukolí života v chudé obci, kde se na pomezí soukromých i politických událostí v průběhu času formovali jednotlivé postavy v zájmech sobě vlastních, kde jejich radosti i strasti jednoznačně pomaličku přerušuje občanská válka. Vzájemné až kamarádské vztahy obyvatel se začnou měnit a vytvářet atmosféru naprosté nejistoty a bezmoci. Posiluje korupce, netolerance a vůbec vzájemná nedůvěra, která poráží naprosto všechny. Tragikomická charakterizace událostí s neobvyklou ironií vede k postupnému odhalování nesmyslnosti etnického rivalství a vůbec k celkové nesmyslnosti války. Závěrečná scéna ještě nedávno odloučeného manželského páru v plné radosti a štěstí vezoucí se v osamění na kolotoči, zatímco v pozadí začínají dopadat první bomby, je nejsilnější moment skutečně vedoucí k zamyšlení. Snímek je výpovědí událostí obyčejných lidí, kteří mohou dané situaci ovlivnit pouze sami sebe a nic jiného. Ukazuje, jak je potřeba v nastupující době válečného temna zahodit veškeré vzájemné rivalství a začít si vzájemně pomáhat. Ano, byť je to vyprávěno s nadhledem a skutečně zábavně, vážnost situace s konečným poselstvím je přeci jen na celém konceptu nejsilnější.

Tajné zápasy bez pravidel v pozadí nějakého zdánlivě obyčejného klubu. Není třeba dál pokračovat, neb se jedná o další recyklaci známé akční šablony snímků s bojovým uměním, která byla in v druhé polovině odmdesátých let a směle pokračovala v letech devadesátých. A jak je vidět, ani millenium něco takového nedokázalo zastavit. A je to hrůza. Mizerný scénář, nelogičnost děje, nesmyslné dialogy, špatný střih, neskonalá naivita, a v tom všem Olivier Gruner v hlavní roli, který na poli akčních videosnímků debutoval v devadesátém roce minulého století. Ve své době byl jen další z řady akčních hrdinů, který nijak zvlášť neoslnil. Tento snímek kdyby byl uveden právě někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, mezi ostatní by lehce zapadl, ale po roce dva tisíce se skutečně už jedná o nezajímavý filmový paskvil, jen ukazující, jak se to dělat nemá. Jediné co dokáže, je vyvolat nostalgické vzpomínky třeba i na počátky Jeana-Clauda Van Damma. A to je tak všechno.

Pohled na dobu dospívání zase o něco jinak. Hlavním aktérem příběhu je nesmělý Charlie mající za sebou zrovna ne výrazné dětství, na jaké by rád vzpomínal. Právě jeho si vezmou pod křídla dva noví kamarádi a přivedou ho do reality všedního života. Především mu ukáží, jak výhodné je mít přátele a co všechno se s nimi dá zažít. A to samozřejmě není všechno. Daná problematika je daleko více obsáhlejší, takže je už předem jasné, že tady je středem pozornosti především vážnost situace v moralizačním kabátě. Scénář je napsaný naprosto srozumitelně s cílem pro porozumění dospívajících lidí k zamyšlení. Pokud se někdo z diváků někdy cítil bezvýznamný nebo měl nějaký problém s jinými lidmi, může být pro něj tento snímek hluboce inspirativní a to i v mnoha odvětvích po emocionální stránce. Děj je tedy srozumitelný a přívětivě plynulý. Snímek naopak není pro ty, co se ve společnosti honosí vysokými rameny své důležitosti nad vším a nad každým. Jemu tato problematika naopak vůbec nic neřekne a snímek se tak pro něj stane velice nudnou záležitostí. Celý koncept je pro cíleného diváka v zájmu mu takto tak trochu pomoct. Je to film o obtížnostech dospívání a zvládání změn při hledání své vlastní identity. Povzbudivé, poučné, a jak bylo zmíněno výše, hluboce inspirativní.

Director's cut. Další příběh nabízející novou variantu na téma časového paradoxu. Ano, opět tu máme cestování v čase ve snaze měnit špatné období k lepšímu, které se však očekávaně poněkud vymkne kontrole. Složité dětství hlavní postavy Evana mu dalo do vínku psát si deník, jehož texty určitého období ho dokáží přenést do dob dávno minulých, aby se právě mohl pokusit špatné věci obrátit v ty dobré. Schopnost se neobvyklým způsobem pohybovat časem bez vědeckého vysvětlení a s rozporem se sebemenší logikou není v takovýchto příbězích nic neobvyklého. Evan dokáže měnit události pouze se týkající jeho a v podstatě kolikrát chce. Vliv na další události s tím spojených se však už nikdo nezabývá. Zajímavostí je, že se tvůrci zaměřili převážně na temné stránky lidstva, jako jsou sebevraždy, drogové závislosti, prostituce, znásilnění, pedofilie, mrzačení, sebevraždy, násilné vraždy, rakovina a mnoho dalšího, což v takovém množství spíše vede ke zmatku myšlenek zabývající se filozofickým aspektem lidských důsledků. Přesto celý příběh dává jasně najevo, že měnit určitá odvětví minulosti není zrovna žádná legrace a že to může mít až dalekosáhlé následky. Jako sci-fi drama však námět, který by se hodil i na obsáhlý seriál, není natočen špatně. Mohl být sice kladen o něco větší důraz na napětí, ale i tak diváckou pozornost dokáže upoutat. Takže proč měnit minulost, aby ovlivnila budoucnost? Aby se onen jedinec dostal do lepšího světa, který by ho učinil bohatým, slavným a hlavně šťastným? Ne, kvůli tomu, aby byla láska jeho života šťastná. Takže projde několikrát nepředvídatelným životním peklem, aby po několika pokusech nakonec uviděl pouze jednu alternativu, která je logická, stejně jako bolestivá. Původní myšlenka zakončení celého dějství prý byla tak děsivá, že nakonec do výsledného filmu nebyla použita, ale i tak to vypadá hrůzostrašně. Zahrávat si s časem holt není taková legrace, jak by si mnohý mohl představovat.

Infantilní český distribuční název snímku pod originálním názvem v překladu ´Velmi špatné věci´, zjednodušuje distribuční touhu přilákat diváky na film a zároveň plně prozrazuje, o čem to vlastně celé je. Ruku na srdce, kolik snímků už má obdobný název? No nic. Dějově nejde o nic jiného, než o další mužskou pařbu, přesněji řečeno loučení se svobodou jednoho z nich, které se očekávaně samozřejmě zvrtne. Tentokrát však opravdu pořádně a už nyní je nutno dodat, že zažít něco podobného, zbláznit by se z toho musel snad každý. A vše začne úmrtím prostitutky v hotelovém pokoji, načež netrvá dlouho a je mrtvý i člen hotelové ochranky. Následující dění se tak přesouvá do hororového žánru a divák ztrácí přehled, na co se to vlastně dívá. Každopádně je celý děj prošpikován černým humorem, občas zředěný romantickou kapičkou a nějakou tou nadsázkou. Chvílemi je to bláznivá komedie, chvílemi groteska, chvílemi se to bere vážně, chvílemi jakoby tvůrci nevěděli, kam se mají s dalším dějovým vývojem odebrat. Pro plné uchopení daných skutků je potřeba oprostit se od realismu, myšlenek o logice a nečekat jakýkoliv byť náznak sebemenšího napětí. Je to prostě o nevšedních krutostech nečekanou krutostí zakončených. O zvraty není nouze, ale to je asi to jediné, co zaujme. Dějově se stane spousta neočekávaných věcí a naopak čeká jen divák, co dalšího se z toho vyvrbí či co ovlivní. Určitý význam, v rámci filmové zábavy ohledně zmíněného černého humoru, snímek má, ale vyloženou peckou to zrovna není.

Příchod do období středního věku u některých lidí přivádí k rekapitulaci svého života, což znamená k posouzení svých úspěchů i neúspěchů, hlavně v porovnání se svými kamarády a přáteli, kteří mnohdy žijí nejen po sociální stránce úplně jinak. ´Přátelé s penězi´, jak se v originále snímek jmenuje, vypráví osudové trable čtyř přátel, samozřejmě každý s vlastním charakterem, stylem života a s vlastní životní krizí. Ve zkratce to na daných příkladech ukazuje, že i když někdo má peněz dostatek a nebo dokonce tolik, že, jak se říká, neví co s nimi, ještě to neznamená, že hýří štěstím a spokojeností. Ano, tady se jasně a příkladně poukazuje na fakt, že peníze skutečně neznamenají všechno. Le co když na druhou stranu jich má někdo naopak málo? Hodně mírný komediální nadhled s realitou skutečného života vyvolává nad každou postavou otázky. Navozuje diváka k zamyšlení o daných skutcích v rámci řešení životních problémů. Co kdo dělá špatně, jak se měl kdo v jaké situaci zachovat, či proč kdo dělá zrovna toto a ne něco jiného, daleko smysluplnějšího. Snímku by více slušelo artové podání, ale takto to také není rovna k zahození. Osudy tzv. metropolitních žen, ve kterých se nějaká divačka může dokonce i poznat. Ovšem pokud je v rámci svého posouzení sebekritická.