Slavníkovec

Adaptace novely, který byl pro mne bránou do světa Johna Steinbecka. Klasika. Škoda, že jsem zatím nemohl shlédnout původní verzi z poloviny 20.století. Gary Sinise nám naservíroval příběh s co nejvíce nepozměněným obsahem, jak jen mohl. Přes vynikající výkon Johna Malkoviche, mi ve filmu chyběl jazyk alá Steinbeck, tak nespisovný a přitom líbezný. Lehce jsem si potom představil tehdejší těsně pokrizovou situaci začátku třicátých let na venkově. Přeorientování obyvatelstva na zemědělství a stavební průsmysl ovšemže. Kniha těsně nad filmem vyhrála.

2* za závěrečné kombo mezi elektrickými šoky povzbuzeným penisem a nemrtvým krysíčkem. Vězeňské bitky a hromadné sebevraždy, tuny masa, galony krve, hopající mrtvoly. To vám pořád přichází zkažené maso ze supermarketu tak odporné.

Londýn skrývá v podzemí hrůzu nahánějícího netvora. Ten si jen tak bez povšimnutí probíhá kobkami vedoucím podél metra. Jednoho večera, když už jsou nástupiště liduprázdné, se rozhodne odjet třícátnice Kate posledním vlakem. Minuty se táhnou a ona pociťuje únavu. Náhle se probudí a uvědomí si, že svůj vlak zmeškala. Všude je tma, nádraží je zavřené. V bludišti, jak jinak nazvat metro, začíná boj na život a na smrt. Hlavní hrdinka by se mi víc páčila s hnědými vlasy. To je vše, jako každý jiný horor obsahuje nelogické pasáže (hlavní hrdinka má v ruce sekeru, kterou může netvora umlátit, ona místo toho hodí nohy ramena a peláší neozbrojena uvnitř slabě osvětlených komnat), někdy vtipné, někdy také nijaké. Nebýt toho. Byl by to jinak úplně jiný žánr.

Když jsem sáhl po tomto filmu, zrovna jsem hovořil bratrovi o špatných filmech co noviny vydávají. Změnil jsem názor, po Jámě, jako kdyby se mi otevřely oči a já začal vnímat filmy i jiným způsobem. Film není jen o tom co před sebou vidíme, ale i o vztahu hlavního hrdiny k danému příběhu. Celý film se dá rozdělit na tři části. První třetina filmu byla věnována krásné přírodě na Sicílii a jejímu lehkému poznávání z pohledu třetí osoby, která jako by doprovázela hlavního hrdinu. Druhá začíná symbolickým vztahem mezi synem mafiánské rodiny a uneseným chlapcem a končí zjištěním, že místní chlapec musí něco podniknout, pokud chce svého kamaráda zachránit. Třetí a závěrečná část, nám napumpuje srdce, to my jsme její nezbytnou součástí, když fandíme hlavnímu hrdinovi při vysvobozování jeho kamaráda z jeho vězení. ..... Závěr stojí za to ho zkouknout.

12 odlišných lidí, různých lidských povah, jiného vzdělání, jiného původu se setkalo v 1 malé místnosti, s cílem rozhodnout o osudu mladého 18-ti letého chlapce. Je vinen? O tom rozhodne tato porota. Ve chvíli kdy již obžalovaný sedí jednou nohou na křesle, se rozdodne jeden s členů poroty riskovat. Hlasuje pro jeho nevinu, je sám, ostatní se řídí rozhodnutím většiny. Jsou opravdu důkazy tak přesvědčivé? Nemohli se svědci a policie mýlit? V to věří i architekt Davis. Jeho odpověď je smělá a při tom jednoznačná. Má určité výhrady k dané události. Pomocí názorného rozboru vraždy, kdy vyvrací svědectví a ty nejzářnější důkazy, přesvědčí většinu osazenstva o nevině chlapce. Filmová kritika uspěchanosti a manipulativnosti dnešní civilizace.

Příjemné osvěžení ze světa akčního filmu, které k nám poslala země vycházejícího slunce. Rozhodně se jedná o jeden z nejlepších filmů tohohle žánru posledních 10 let. Takeshi Kitano přišel se svým netradičním pohledem na Japonsko 2. poloviny 19. století, který se podobou i částečně dějem opírá o Kurosawova díla. Všimnout si toho můžeme ve scénách, kde se probírá tehdejší gamblerský život, hostinec, gejši, souboj dvou městských klanů, a tak dále. Ačkoli nejsem náruživý divák samurajských filmů, můžu příznat, že jsem se narozdíl od posledních Chanových a Quentinových filmů náležitě bavil.

V průběhu tohoto docela odvážného historického drama jsem se dostal několikrát do situace, jestli se odtrhnout od sledování, či ne. Je moje nechápaní veřejné homosexuality tak velké. Narozdíl od Oskara Wilda se mi nedostalo, takových odporných scén. Takže by měl být výsledek relavantně rozdílný. Škoda. Úplné zatmění je film komponovaný z nadměrně slušných hereckých výkonů. Největším slabinou tedy je špatná kamera. Statická kamera snímá nejčastěji obličej či torso vypravěče. Bohužel zůstavá v průběhu filmu neměnná. Žádná experimentace s pohyby, problém, který sdílí i většina ostatních adaptaci na romány vyprávějících o básnících 2. poloviny 20.století. Navic se jedná o příběh dvou novátorů ve světě poezie, dvou mladých kritiků měšťáckého života, buřičů. Nezapírám velké zkušenosti Agnieszky Holland s natáčením historických filmů. Verlaine a Rimbaud, byli vývrheli tehdejší doby, odsuzováni ostatními poetiky. Jejich díla byla nadčasová. Proč se tedy role nezhostil někdo kontroverznější z francouzské scény? KONEC DLOUHÉHO NESOUVISLÉHO TEXTU.

Pozdně avantgardní snímek. Spontálnní 9 sekundový kraťas. Plný číslic, barev a znaků. Neberouc servítky na diváka.

První chaplinovky spoléhaly především na směšné grimasy a výkony herců. Děj i zpracování pokulhávaly, přesto mne výsledek pobavil, spíš než překvapil. Role jak ušité. Dva potrhlí svůdníci, kteří se předbíhají v ochotě pomoci slečně přes napršenou louži.

Skeče této chaplinovky prozrazují, že film byl tehdy v plenkách. Nesouvislé scénky, z kterých je tou nejznámější propláchnutí od hasičské stříkačky. A následné oklepání hlavního hrdiny, kterému vytéká voda z uší. Například zapálení cigarety pistolí rozhodně mohlo tehdejší publikum rozveselit.