Steven47

Od Flashe jsem velká očekávání neměl, a proto mě dost překvapilo, jak jsem se v první půlce bavil. Co bavil, měl jsem hned několik záchvatů smíchu. V jádru se jedná o strašnou blbost, která nicméně umně balancuje mezi trapností a skvěle nahláškovanou až ujetou komedií, díky čemuž nabízí v rámci žánru dost unikátní zážitek. Přispívá tomu i Ezra Miller, který je ve své dvojroli jednoduše geniální – opravdu nepřeháním. Akce je nápaditá a zručně natočená, jenže trpí na digitální efekty, které jsou prostě špatné. Jakože fakt hodně. Dokázal bych to nicméně odpustit, kdyby se celý snímek v poslední hodině nezačal postupně rozpadat. Objevují se logické nesmysly a z odlehčené jízdy se přepne do rádoby osudového módu, který jsem tomu jednoduše nevěřil. Stejně tak mě míjely různé pokusy o vyvolání emocí, protože mě většina postav vlastně nezajímala. I proto jsem závěrečný souboj i celé finále nijak neprožíval a bylo mi docela jedno, jak to dopadne. Možná je na vině i stopáž, která je na můj vkus zbytečně přestřelená. Rozuzlení samotné Flashovy linky je naštěstí zdařilé a celkově nemůžu říct, že by se film nepovedl. Je rozhodně jiný, než jsem předpokládal – jestli v dobrém nebo špatném slova smyslu už záleží na vkusu každého, já jsem tak někde mezi. 6/10

Audiovizuální orgasmus na druhou. Nečekal jsem, že mi dvojka sedne ještě více než první díl, ale stalo se. Jedná se sice o klasický sequel, kde je všeho víc, v tomhle případě nicméně „všeho víc“ znamená ještě nápaditější a rozmanitější animaci, ještě hlubší prozkoumání multiversu a ještě větší nálož odkazů, komiksových prvků a zkrátka všeho, co bylo na jedničce skvělé. A nejlepší na pokračování Spiderverse je, že stále nezapomíná na to nejdůležitější – příběh. Pořád se najde prostor pro dialogy, monology a celkově pasáže, kdy tempo zpomalí a řeší se vztahy a další běžné životní trable. Díky tomu film bez problémů zvládá vyvolat veškerou paletu emocí a já jsem i přes zběsilé tempo a relativně dlouhou stopáž nikdy neměl pocit, že jsem přehlcený. Ten balanc zkrátka funguje, protože divákovi na každé jednotlivé postavě záleží. V popředí je sice nadále Miles, ale mnohem více prostoru má tentokrát i Gwen (úvod s ní je skvostný), detailněji se představí i další spider-postavy a záporáci mají také parádně vykreslené životní osudy i motivaci. Mohl bych tu popisovat, jak jsem se radoval z každého pochyceného odkazu, jak jsem mnohdy v akčních scénách nestačil zírat, co tvůrci dokázali, či tu vypsat scény, kdy mi regulérně naskočila husí kůže. To bych tu ale byl fakt dlouho. Jestli mě něco trochu mrzí, tak je to finále, které tomu všemu nedá potřebnou tečku. Přesto mě však nechalo s otevřenou pusou civět do plátna. Nutně potřebuju pokračování. Ideálně hned. 9,5/10. Film roku? (EDIT: po druhé projekci měním na 10/10, problém s koncem mi už nepřipadá nijak zásadní, byť bych si dovedl představit utnout to o něco dříve)

Je mi trochu blbý zase psát, jak je Guy Ritchie skvělý. Letos už podruhé, v rozmezí ani ne půl roku. Ale co se dá dělat. The Covenant má sice pomalejší rozjezd, po nějaké půl hodině mě nicméně naplno vtáhnul, způsobem režisérovi vlastním. Perfektně natočená intenzivní akční pasáž geniálně využívající prostředí, která plynule přejde do survival thrilleru. Jake Gyllenhaal a Dar Salim skvělí, jejich chemie napříč filmem je parádní. Druhá půlka má odlišnou atmosféru a reflektuje jinou stránku života vojáka, aby se vzápětí opět vrátila do akce. Ta sice už není tak dobrá, zvlášť ke konci jí chybí potřebná gradace, místy působí až moc snadně, avšak pořád baví. Konec je emotivní a zároveň netěží z patosu, ale pouze ze vzájemného pouta dvou mužů. Ačkoliv je příběh jednoduchý, dokáže být opravdu silný svým tématem. To koneckonců podtrhuje hudba, která je minimalistická, a přesto naprosto pohlcující. Nejedná se o perfektní dílo, já jsem ovšem spokojený. 8/10

Je škoda, že se Disney u hraných předělávek většinou nesnaží pojmout známou látku odlišně a spokojí se prakticky s obyčejnou kopií. Proto u jeho live-action remaků vítám každou, byť pouze dílčí, změnu. Malá mořská víla jich naštěstí pár nabízí. Přidává například několik povedených písní k už tak kvalitnímu původnímu soundtracku. Ariel s Erikem spolu stráví podstatně více času, díky čemuž jejich vztah působí uvěřitelněji než v originále. I závěr je o něco emotivnější, ale zase ne o tolik, jak zřejmě tvůrci doufali. Sází totiž na příběhovou rovinu, která napříč snímkem působí dost nuceně. Najdou se i další drobnosti, ale vzhledem k tomu, že stopáž nabobtnala o nějakých 45 minut, je toho málo a rozhodně se nedá říct, že by novinka překonala animák z konce 80. let – spíše ho v několika ohledech dokáže pěkně doplnit. CGI je zdařilé, ačkoliv pasáže pod vodou bez světla nevypadají nejlépe a atmosféra celkově nepůsobí ani zdaleka tak kouzelně kvůli nevýrazné paletě barev. Herecké, potažmo hlasové, obsazení se povedlo a kromě trochu otravné Awkwafiny jsem s nikým neměl problém. Halle Bailey to bude mít u značné části publika těžké, její Ariel je nicméně výborná, a to jak po stránce zpěvu, tak herectví (především na souši jí role fakt sedla). Nová Malá mořská víla je nakonec lepší než jsem čekal, na druhou stranu však není více než pouhou alternativou ke slavnému animáku. Alternativou, která mě ale nijak neurazila a rozhodně má něco do sebe. 6/10

V některých momentech nejlepší díl série, v jiných zase nejslabší. Kdybych měl hodnotit jenom poslední hodinu, jak na mě emocionálně zapůsobila a co ve mně zanechala, bez rozmýšlení napálím 10/10. Jenže nemůžu opomenout první půlku, jež pro mě nefungovala ani zdaleka tak dobře. Kromě výborných flashbacků s Rocketem, které film hodně táhly, jsem měl pocit, že se trojka Strážců hledá, neví moc na co se soustředit a často ani nebaví. Pořád se najde několik skvělých momentů, ale ve srovnání s předchůdci jako by to nebylo ono. Nebo jsem měl prostě jen příliš vysoká očekávání (ještě aby ne, když tu svítilo hodnocení 90 %). Postupně si to naštěstí sedne a spěje k už zmíněnému finále, které nabídne snad všechno včetně geniální bitky v koridoru. Postavy, které si člověk za těch skoro deset let stihl zamilovat, se dočkají uspokojivého uzavření svých příběhů a naštěstí se nejedná na všech frontách o čistý happy end. O to silnější emoce však vyvolává a komu alespoň nezvlhly oči, tak buď lže, nebo nemá srdce. Dějových linek je možná až moc (Warlock), přesto se mi líbilo, že hned několik členů party se ukázalo trochu jinak (kromě Rocketa například Nebula, jež mi snad poprvé byla sympatická). Hudební podkres tradičně parádní a už teď vím, že soundtrack budu poslouchat příštích pár dnů pořád. Celkově se jedná o výborné zakončení skvělé série, která bude Marvelu (i mně) chybět. Mohlo to být ještě lepší, ale díky závěru si vlastně nemám důvod stěžovat. 8/10

A komu tím (filmem) prospějete, co? Absolutně zbytečné dílo a ztráta času si ho vůbec pouštět. Dějově prakticky totožné jako původní animák – stejně nezajímavé a plné nudných až otravných postav. Ani ten vizuál není nic extra, protože z každého záběru doslova stříkají digitální efekty a slavná Země Nezemě je v podstatě velká louka. Verze z 50. let alespoň měla jakési kouzlo, tohle nemá nic. Určitá snaha o větší kompaktnost vyprávění je znát, jenže pořád je to celé extrémně nezáživné a pokus o zachycení problémů dospívání je absolutně nefunkční. Vztah Petera Pana a kapitána Hooka je lépe prokreslený, což je sice fajn, ale tak nějak k ničemu. Naštěstí tam jsou asi dvě celkem chytlavé písničky a ústřední herecké obsazení je kvalitní. Škoda teda, že nemají co hrát. A štve mě, že tomu někteří jedinci budou primárně nadávat za domnělou politickou korektnost, když to má tunu jiných a závažnějších problémů. 2/10

Dost se to ve mně bije. Na jednu stranu fakt skvělý horor, který je napínavý, dokáže vyděsit, znechutit a nabízí opravdu výživné gore, především během intenzivního finále. Nebudu přehánět, když napíšu, že v tomhle ohledu je to za mě nejlepší díl celé série. Na straně druhé se ale jedná z hlediska příběhu poněkolikáté o variaci na to samé. Tohle je fakt bez nadsázky remake remaku a říkám si, jaký to celé vlastně mělo smysl. Přitom změna prostředí se dala tak dobře využít, ať už samotný dům, město nebo alespoň sousedi. Jenže nic není pořádně dotažené. Postavy jsou nijaké a nového Ashe se nedaří najít, což by mi vlastně ani tolik nevadilo. Mnohem více mě štve, jak se kvalitní horor utápí ve škatulce série a tvůrci ji nedokážou, nebo možná ani nechtějí, opustit. Celkově jsem si to fakt užil, nemůžu se nicméně zbavit dojmu, že potenciál byl větší a nemusel to být „pouze další Evil Dead“. 6/10 (pokud bych to měl však hodnotit mimo kontext zbylých dílů, nebál bych se dát klidně 8).

Filmový Mario je zábavou pro všechny a splněným snem pro hráče. Animovaná jízda od začátku do konce, plná humoru, akce, a především odkazů na původní videohru. I když jsem ji sám nikdy nehrál, pochytil jsem toho opravdu hodně. A znalci budou pravděpodobně v sedmém nebi. O to větší je škoda, že stopáž je dost krátká, takže snímek nedokáže jít tolik do hloubky. S tím souvisí i příběh, který je jednoduchý, což by nutně nevadilo, ale také předvídatelný a plný klišé. Kromě toho nicméně všechno šlape velmi dobře. Celý svět je neskutečně atraktivní a působí opravdu živoucím dojmem díky animaci, barevné paletě a smyslu pro detail. Z toho těží i akční pasáže, které jsou nápadité a několikrát vizuálem připomenou hru – například úvodní běh městem. Hodně se mi líbil i soundtrack, časté variace na ústřední motiv se povedly a několik vybraných skladeb mi do celkové atmosféry také zapadlo. Postavy jsou vlastně fajn. Bowser jako skrytý romantik je skvělý, stejně jako soběstačná princezna Peach. Naopak Mario možná překvapivě není středobodem všeho. Nelze nicméně očekávat jakkoliv prokreslené charaktery, jelikož tvůrci spoléhají především na to, že diváci všechny aktéry znají. Často mívám u podobných filmů problém s kadencí humoru, tady se naštěstí povedlo najít ten správný balanc, několik vtipů je navíc opravdu hodně zdařilých. Celkově hodně příjemná záležitost, i když rozhodně ne bezchybná. 7/10

John Wick pro mě rozhodně nebyl láskou na první zhlédnutí, a i když jsem si od dvojky rozšiřující se svět zabijáků docela užíval, po třetím díle jsem měl trochu obavy, jestli skoro tři hodiny nebudou až příliš. A naštěstí nejsou. Od začátku do konce se jedná o velkolepou akční jízdu, která mi v tomhle případě nikdy nepřišla nezajímavá, a kromě pár úseků v Paříži jsem ani neměl pocit, že je jakkoliv ubíjející, což se mi u kratších předchůdců nejednou stalo. Akce je tradičně bravurně natočená, perfektně barevně vyladěná, a především i napočtvrté dokáže být svou choreografií nápaditá a nabídnout něco nového. Pasáž v Berlíně efektně využívá vodopád v baru, Paříž zase dá chvíli vzpomenout na staré 2D videohry. Do toho samozřejmě skvělý hudební podkres sladěný s děním na plátně, a je z toho další ukázka, jak John Wick dominuje žánru. Aby toho nebylo málo, tak se tentokrát přidává i plejáda výborných vedlejších postav a hvězdných herců. Ať už je to pan Nikdo se svým psem, slepec Caine či Harkan, který nám nadělí zřejmě nejlepší pokerovou scénu od Casina Royale. Naopak záporák Billa Skarsgårda je sice charismatický, ale popravdě jsem od něj čekal víc. Příběh je logicky v pozadí, funguje nicméně jako solidní lepidlo jednotlivých aktů, což naprosto stačí. Dovedu si představit hlubší prozkoumání Nejvyšší rady, na druhou stranu je zápletka opět alespoň v něčem odlišná. Těžko říct, jestli je nový díl tím nejlepším ze série, já jsem si ho každopádně možná i díky kinu užil zatím nejvíc. 9/10

Šestý Vřískot příběhově navazuje na loňskou pětku, nepůsobí ale ani zdaleka tak svěžím dojmem. Hlavní devízou série je uvědomělost a pověstný „meta humor“. Nový díl jako by však na tohle trochu zapomněl, a tak se často zvrhává k víceméně obyčejnému slasheru, který zase tak chytrý není. A když už nějaká ta narážka přijde, působí spíš na sílu. I proto se hůře odpouští určité podivnosti v chování postav, které najednou nelze omluvit tvůrčím záměrem. V rámci osazenstva přibylo pár nováčků i navrátilců, ale jádro zůstalo prakticky totožné, což je trochu problém, protože hlavní hrdinové nejsou příliš zajímaví a vlastně už nemají moc co nabídnout. V kombinaci s upozaděnou „meta“ rovinou jsem si jejich interakce neužíval tolik jako posledně. Novinka nicméně není žádným propadákem. Film nabízí požehnaně napínavých až hororových pasáží, které jsou navíc dost výrazné – samoobsluha, metro či prakticky celý úvod. Pomyslná hra s divákem, kdo že je vrah, funguje na jedničku, jelikož snímek opět zvládá navodit paranoidní atmosféru, že to opravdu může být kdokoliv. Ghostface je tentokrát více brutální a nevyzpytatelný, což atmosféře také prospívá. Po odhalení sice přijde možná až zbytečně přepálený závěrečný souboj a celkový dojem úplně nevylepšuje počet přeživších, ale druhý bod beru spíše jako varovný signál do budoucna. Šestý Vřískot se tak sice nepovedl tak moc, jak jsem doufal, ale změna prostředí a stabilní kvalita určitých prvků z něj pořád dělají zdařilý slasher. V příštím díle už to ale stačit nemusí. 6/10