stub

Vynikající odlehčená záležitost s hravou atmosférou a půvabnou, chytlavou stylizací, které nesmírně sluší černobílá. V těchto polohách je mi tvorba Terua Ishiiho patrně nejbližší a je třeba zmínit, že rozhodně ničím nepřipomíná často až vyšinuté bizarnosti, kterými vstoupil do povědomí především. Herci žádné zásadní výkony nepředvádějí, ale typově se pro své postavy hodí - třeba Yoko Mihara je v hlavní roli vysloveně příjemná. Noir-light;)

Příjemný noir střední váhové kategorie, s perfektně modelovanou a dávkovanou atmosférou. Shigeru Amachi v roli nájemného zabijáka, který byl oklamán a rozhodne se tedy vyrovnat účty. Je nucen vzít rukojmí, mladou dívku; jejich vzájemný vztah pak tvoří jedno z důležitých témat filmu a po parabole směřuje k nevyhnutelnému konci. Stylově a jednoduše vystižené motivy, ke kterým mnoho jiných filmařů musí používat spoustu velkých slov a gest...

Hluboce symbolická existenciální záležitost, jejímž tématem je význam tradic a rituálů, křehké, zdánlivě nesmyslné společenské vazby udržující společenství v chodu a...taky incest jako symbol výsad udělených pouze bohům (zajímavé je, že mytologie téměř všech kultur vychází z tohoto pojetí - ale to je spíš materiál pro konspirační teorie;). Imamura shromažďoval podklady a skládal jednotlivé díly mozaiky více než 6 let a výsledek jednoznačně stojí za to. Syrový příběh, ve kterém kolidování staré a nové doby drtí osudy lidí jako mlýnské kameny. Natáčení probíhalo na nejjižnějších jap. ostrovech v nádherné přírodě, čímž je kontrastnost celého pojetí vyhnána do extrému. Neváhal bych s pěti, avšak vadí mi téměř samoúčelné scény se zvířaty - poselství filmu by zůstalo stejně hutné i bez házení prasat žralokům, rozjíždění ještěrek bagrem apod.

Venkovský ritus v pěti dějstvích;). Zajímavé sdělení o člověku, přírodě a vztahu mezi nimi, Richiemu šlo ale především o humor. Avšak kvůli lyrickému, těžko uchopitelnému zpracování i množství symboliky a originálních motivů, se začaly objevovat různé výklady, z nichž je však podstatné množství značně zcestných (jako např., že jde o vynikající alegorii na holocaust;)) - něco jako Dalí a jeho pověstná hromada uhlí...

V mé optice jednoznačně nejlepší Richieho dílo. Třičtvrtěhodina rozdělená na pět alegorických grotesek, každá zaměřená na jedno specifikum lidských vztahů. Humor s obsahem jsou ve vyváženém poměru a na závěr (opět s humorem) do sebe vše zapadne jako jednoduchý, přesný puzzle.

Přes můj nepříliš vřelý vztah k podobně "uměleckým" kontrastním motivům to kupodivu zafungovalo. Významově, i způsobem zpodobnění, jde o překvapivě inovativní a originální záležitost, kde přitom nic není samoúčelné. Slabší ****

Poněkud specifický případ - Richie si testoval nové filmařské vybavení a toto je výsledek. Vtipná, ironická hříčka, která vznikla bez jakéhokoli scénáře apod. - a na poměry toho dopadla velmi dobře. Kdyby to člověk zařadil do kategorie "testování kamery", mohl by dát i ***** ;D

Obecně mám podobně náladové povídky dosti v oblibě, zvláště pak doprovází-li je jazz takového mistra, jakým je Toru Takemitsu. Bohužel, až na trefně zpodobněný motiv seznámení, jsem příliš zajímavého nezaznamenal a co je pro takovýto snímek nejhorší - atmosféra mne (ani přes malebnou vizuální stránku) nepohltila, jediným ještě slabším Richieho dílkem jsou v mých očích Wargames. Do současné podoby bylo Atami Blues přestříháno snad až někdy v r.67, původní verze byla oproti finální ca dvojnásobně dlouhá - bylo by zajímavé obě porovnat.

Nemůžu si pomoct - pro mě, v rámci experimentální tvorby tohoto typu, nepříliš výrazný průměr. Snadno pochopitelná alegorie je sice pravdivá a téma velmi zásadní, obojí je však poněkud omšelé (a to i na svou dobu, řekl bych) a mohu s klidným svědomím říci, že kromě celkem zajímavého vizuálu mi dílko nic nedalo. Jde o nejpopulárnější a nejuznávanější Richieho práci (dokonce posbírala i nějaké ty festivalové ceny), což se naprosto vymyká mému chápání, jelikož drtivá většina jeho tvorby je v mých očích podstatně zajímavější (snad kromě Atami Blues, jež rovněž nekypí přílišnou invencí). A to nestrhávám hvězdu za zbytečně zdechlou kozu;/

Dost možná nejlepší snímek pozdní Goshovy vývojové etapy, kdy se zaměřoval na disfunkčnost komunikace mezi mužem a ženou. Tentokrát nezvolil prostředí placeného sexu, jde spíše o rodinnou ságu (pravda - Ken Ogata se, jako otec rodiny, živí lichvou a následným odkupem a prodejem dcer dlužníků právě pro práci gejš) zachycující relativně dlouhé období. O natáčení režisér vysloveně stál, jednalo se o téma pro něj značně osobní, podle vynikající předlohy. Kolidování mužského pojetí úspěchu a ženského pojetí rodiny je vystiženo téměř dokonale, Gosha sám s ním měl bohatou zkušenost. V případě tohoto snímku je kritický hlavně k mužům (rozuměj "sebekritický"), jejichž negativní rysy poněkud akcentuje, naopak k ženám je poměrně milosrdný a zdůrazňuje spíš jejich úděl matky - vzhledem k tomu, že je Gosha muž;), kvituji tento přístup s povděkem jakožto "gentlemanský" a postavený na osobním poznání (není nic horšího, než nabubřelá mužská pojednání na téma "ženy jsou takové a takové").