te_rezia

Většinu času při sledování tohoto filmu jsem strávila s otevřenou pusou. Ať už to byly přesexualizované scény se Sue nebo body-horrorové scény s Elizabeth. Těžko ale říct, zda bude mít snímek takový účinek i napodruhé a na menší obrazovce. Demi Moore skvěle zahrála hlavní představitelku a režisérku musím pochválit za parádní ztvárnění female rage. Film zobrazuje vážné a hluboké téma vtipnou, ale zároveň temnou formou, takže jsem si v některých okamžicích nebyla jistá, zda se mám smát nebo mi to má být líto. Každopádně díky rychlým střihům a detailním záběrům doplněných o svižný a úderný beat film opravdu hodně rychle odsýpá. Místy jsem si říkala, že je to natočeno pro člověka s ADHD nebo pro lidi, které nudí i video delší než 30 vteřin.

Tento snímek je pro mě klenotem karlovarského festivalu a je škoda, že byl promítán jen jednou. Jemná legrace, kterou si Sorrentino dělá z krásy hlavní hrdinky, díky níž (a jejímu bohatství) si ona může dělat cokoliv, je podtržená atmosférou líného italského podnebí, pocitem osudovosti a skladbou Era già tutto previsto v podání Riccarda Cocciante. Velmi oceňuji, že hlavní hrdinka Parthenope není jen krásná, ale také inteligentní, uvědomělá a obecně ve všech směrech dokonalá. První třetina filmu je za mě nejlepší a bohužel jsem do dneška nepochopila symboliku syna ze soli a vody, ale to na mém dojmu z filmu nic nezměnilo. Film je plný esteticky příjemných záběrů a jsem toho názoru, že jej člověk musí spíše vychutnat, než do detailu analyzovat. Vybízí k tomu nechat se pohltit pocity, které v člověku vyvolají pláč neznámého původu. Nakonec musím dodat, že prostory chrámů jsou jako stvořeny k tomu, aby v nich zněla ozvěna ženského vzdychání…

Film úplně o ničem a bez jakékoli pointy. Za celou dobu ve mě snímek nevzbudil žádnou emoci a sledování bylo čirým utrpením a nudou, což bylo znát i na okolním publiku, které se stejně jako já neustále vrtělo a s velkou dávkou sebezapření neodešlo v polovině tohohle nesmyslného blábolu. Průběžně jsem se snažila odhalovat smysl, zápletku nebo cokoliv, co by učinilo film alespoň trochu dobrým, ale bohužel marně. Sice pěkné herecké obsazení, kulisy a barvičky, ale to dle mého názoru samo o sobě ani na jednu hvězdičku nestačí. Zbytečná ztráta mých 120 korun a 164 minut života.

Ačkoliv ve filmu není ani jedno jediné video, jedná se dle mého názoru o jeden z nejlepších filmů letošního festivalu v Karlových Varech. Upřímná a osobitá zpověď dnes již uznávané fotografky Libuše Jarcovjákové ukazuje příběh, jakým si prošla. Tisíce fotografií a úryvky z deníků doplňuje zvukový podkres, který filmu dodává živost a pohyb. Způsob, jakým je snímek udělán pro mě byl osvěžujícím a příjemným překvapením a životní příběh mně dosud neznámé umělkyně mě rozesmíval i dojímal.

O radosti z hudby a útěše, kterou může poskytnout. O přátelství a touze společně tvořit. Nejde o vážné historické drama, nýbrž o usměvavý, živý a svižný příběh několika žen v roce 1800. Klasická hudba s moderním vibem dodává filmu dynamiku a tempo. Postavy zažívají i těžké životní situace, které však nejsou do hloubky reflektovány a v příběhu je tak soustředěna pozornost jen na vášeň pro hudbu. Místy smutné, ale většinou zábavné. Na konci filmu se pak člověk vesele směje umírání. Tenhle film mě bavil od začátku do konce a po něm ve mě zůstal pocit, že dokud budeme mít hudbu, budeme v pohodě.