Chudiatko

Jorgos Lanthimos greatest hits (colored and expressively remixed). V jádru je to dvojka Špičáku s půdorysem emancipačního dramatu. Máme tu podobnou konstelaci - otec-stvořitel, který se ženu-dítě pokouší uchránit před nástrahami světa a vychovat z ní čistou bytost, což z něj dělá boha i tyrana. Máme tu hrdinku, která se podivně hýbe, čímž reflektuje pokřivenost světa a snahu se osvobodit od konvencí, které na ní uvalují druzí. Ale tam, kde Špičák končil, Chudáčci začínají. Bella a její iniciační cesta světem připomíná sexuální a společenský bildungsroman s několika zastávkami na pouti za zjištěním, že její tělo patří jen a jen jí. To je poznání, ke kterému hrdinové a hrdinky předchozích Lanthimosových filmů jen bolestivě a těžko hledali cestu a končilo to obvykle trapným neporozuměním. Neobratná zpoura proti konvencím, arbitrárnost společenských rituálů, ego mužů, které se snaží přetvořit ženy k obrazu svému - v Chudáčcích se těmhle Lanthimosovým trademarkům dostává víc stravitelnosti tím, že je film zvnějšnil a ještě více zkarikoval. Neobětoval přitom určitou porci nepříjemnosti a schopnosti dostat diváka na kraj sedačky. Bellu a její eskapády bych zařadil místo sexuální výchovy do škol. Vše podstatné tam je. Bohužel toho vnitřního Zemana / Jeuneta věřím Jorgosovi tak napůl. Vždy pro mě byl brutalistou a kameraman Robbie Ryan realistou. Ty jejich pastelové omalovánky mi přijdou na hraně kýčovitého papundeklu - "zaujmout originalitou" se tu nebezpečně překrývá s "pitvořit se v každém detailu". Lanthimosova originalita přitom vždy spočívala ve vytvoření pitoreskní výchozí situace, pokřiveném realismu a v práci s herci jako oživlými loutkami, ne v nějakém okázale excentrické zevnějšku. Herci jsou samozřejmě skvostní, vypíchl bych nádherné cameo Hanny Schygully v roli staré ženy, která se nebojí mluvit o svojí sexualitě. Chudáčky můžeme vykládat různě a nejspíš každý výklad bude mít svou vágní pravdu. Já si je pro sebe interpretuju jako metaforu Lanthimosovy tvorby, která začínala pokřivenými a manipulativními experimenty s lidským matrošem v ošklivé laboratoři a dospěla ke srozumitelné a mainstreamové katarzi v barevných kulisách. Srdcem i duší budu vždycky blíž té jeho starší zjizvené dystopické freakshow o lidech vláčených konvencemi než patologické pohádce o chudáčcích, kteří se stali pány vlastního těla a osudu. (01.02.2024)

Grécky provokatér č. 1 - Yorgos Lanthimos - podľa môjho vari naplno triezveho uvažovania, vyslovene chce iba za každú cenu neustále provokovať a šokovať zároveň; skrátka, väčšinou sa stále štylizuje do rovnakého formátu snáď predovšetkým len kvôli tomu, aby znovu pôsobil čo najdivnejším dojmom, zrejme aj na úkor samotnej kvality príslušnej veci, a čo môže mať následne kľudne i celkom opačný charakter, než aký teda pôvodne tento tvorca vôbec zamýšľal: štylizácia pre celkový [d]efekt v rámci celku, čo sa rozhodne znovu dotýkalo i jeho úplne najnovšieho, a k tomu i opätovne pomerne dosť samoúčelného a experimentálneho titulu, ktorý na mňa jednoznačne zapôsobil, ako niečo medzi »vedeckým experimentom,« a to konkrétne na samotný spôsob - trebárs i samotného Frankensteina, resp. proste práve najmä toho účinkujúceho Netvora, ktorého na začiatku 30. rokov XX. storočia, s naprosto veľkou gráciou stelesnil William Henry Pratt, známejším pod svojim umeleckým menom ako Boris Karloff; nakoľko sa zrovna táto ústredná protagonistka Bella Baxterová v podaní Emmy Stoneovej, vskutku akosi priamočiaro predsa trocha častejšie štylizovala do jeho trefnej podoby - aspoň v prvej polovici minutáže - určite; keď by som ju mohol teraz premenovať - povedzme na akéhosi „Netvora v sukni” s mimoriadne neukojiteľným sexuálnym apetítom, čím sa vzápätí azda už konečne presúvam i do ďalšej roviny celkového rozprávania daného, rozštiepeného príbehu, kedy daný autor zasa prehodil výhybku smerom na akési «umelecké porno», kedy sa tým pádom divákovi pred jeho užasnutým zrakom postupne rozprestierala i neuveriteľná kadencia explicitne poňatých záberov bez akýchkoľvek kladených servítok, že si vnímavý divák vtedy automaticky v duchu hovorieval: „Wow, sakramentsky odvážny, a obzvlášť perverzný a nechutný, herecký prejav zo strany tejto ústrednej predstaviteľky, z ktorého ale je možné súčasne vycítiť aj vysokú samoúčelnosť a kalkuláciu, rovnako sa podobne vzťahujúcu i na tohto hlavného autora, ktorý svoje zvrátené vízie naďalej prenáša na svoje herecké obsadenia, až to nenormálne začína zapáchať akýmsi absolútnym nevkusom!” (06.04.2024)

"Fuck you Anatomy of Fall!!" Tenhle duel dvou evropských filmů, které sbírají ocenění a mají podobné nadšené ovace, tak Poor Things vyhrává na plné čáře, tohle se pomalu ani nemůže rovnat s tou divácky nevděčnou, extrémně dlouhou a nezáživnou, nechutně levnou a doslovnou kopíračkou Staircase pro zapšklé knihomoly a artové nerdy nejhlubšího zrna. Poor Things je vyjímečný v tom, že uspokojí jak normální diváky, tak i kritiky, což se stává málokdy. Yorgos Lanthimos tvoří netradiční a zajímavé filmy ( Líbil se mi Humr i Zabití Posvátného Jelena), takže jsem šel na film připraven, ale ten chlap režijně dozrál natolik, že natočil hned z kraje roku dost možná nejlepší film roku. Takhle bezchybnou filmařinu, která by excelovala a dominovala úplně v každém filmovém aspektu jsem neviděl ani nepamatuji. Poor Things je formálně absolutně urvané z řetězů. Nádherný Steampunk svět ve Viktoriánské éře s nádherně namalovaným podnebím ( opravdu z některých scén by si divák nejradši udělal doma obraz), má to originální myšlenku i spousta zajímavých nápadů ( ty křížence zvířat jsou dokonalé), má to velmi silný herecký cásting. Willem Dafoe v roli vědce velmi inteligentní a působivý, Mark Ruffalo dost možná nejlepší role v kariéře a Emma Stone, tak ta tu absolutně kraluje, jakýsi kříženec Harley Quinn, naprosto neskutečný herecký výkon ne li nejlepší ženský výkon, co jsem kdy viděl, zahrála Bellu naprosto šíleně, že bych se divil, kdyby po skončení neskončila na práškách či v blázinci. Jako bonus je zde i spousta černého a cynického humoru, kde se smálo téměř celé kino, humor dokáže film vždy pořádně rozproudit a neslušnost a nevychovanost Belly ve společnosti bylo zkrátka to nejlepší. Film si mne získal téměř od úvodu ( ikdyž ze začátku jsem se bál, že nám snad pustili černobílou verzi), ale jakmile začne Bella cestovat po světě, tak je to jedna velká paráda, kde funguje výborný scénař, skvělí herci, parádní kamera, úžasný vizuál, humor, dialogy a ještě je to správně pervérzní a úchylné, jelikož souloží se zde jakože o sto šest! ( Epizodka z pařížského bordelu se všemi těmi creepy a uchyláky vyloženě skvost). Tleskám ve stoje, brečím nadšením, shazuji klobouk. Masterpiece jak blázen. Bezchybné a Magnificent! Frankensteinova dcera jak víno ! :) 10/10. (13.01.2024)

Přesně dle očekávání. Další řecká weird záležitost, která je ale nejenom weird, ale zároveň i silně filmová. Především svými záběry. Například tím, jak režisér naklápí kameru. Cítil jsem z toho inspiraci u Karla Zemana a Wese Andersona. No a do toho dokonalá Emma Stone, která si tu roli tady užila tak, jako snad nikdy jinou. Oskara má jednoznačně oprávněně. Ve výsledku se tedy jedná o velký filmový zážitek, film s přesahem a hlavně kousek, který připomíná, že filmová kinematografie vždycky měla diváka udivovat, překvapovat a bavit. A Chudáčci to přes svojí epickou divnost (která může být důvodem udělení/neudělení páté hvězdy) ovládají na výbornou. (04.04.2024)

Úžasný a odvážný experiment o bytosti, která touží experimentovat! Porušování společenských norem je vždy velmi atraktivní! ■ Nebudu psát o hereckých výkonech a režii - o tom už dost napsali jiní. Za sebe bych upozornil na vizuál - perfektní exteriéry z paralelní reality (!), pohled skrz rybí oko, když se hrdinka dostala do zajetí, barvy jako z kolorovaných fotek La Belle Époque. ■ Můj první film od Yorgose Lanthimose. (17.02.2024)