Chudiatko

Výraznou tvorbu vytvářel už ve svém domovském Řecku, filmař Yorgos Lanthimos k většině diváků ovšem došel až skrze tvorbu americkou. Každý film se rázem stával větší, v širších okruzích uznávanější a dle mnohých i divácky vděčnější. Tak či onak jde tvorbu Lanthimose rozhodně vnímat jako dostatečně výraznou, aby každý jeho nový projekt mohl automaticky vyvolávat zvědavost. Druhá spolupráce s Emmou Stone po Favoritce, která adaptuje román Poor Things od Alasdaire Graye, který přiznaně vycházel z původního novely Frankenstein od Mary Shelley, známý příběh ovšem postavil tak trochu na hlavu. Oznámení filmové adaptace poté na sebe nenechalo dlouho čekat. Zlatý lev na Filmovém festivalu v Benátkách, Zlaté glóby za výkon Emmy Stone a komediální či muzikální film, čerstvě také 11 nominací na Oscara. Vše by tak mohlo napovídat tomu, že Lanthimos nešlápl vedle. A také nešlápl. Natočil totiž svůj dosavadní magnum opus!   Chudáčci jsou FILM! Nepsané pravidlo říká, že se dobrý film pozná po pěti minutách. Chudáčci k tomu nepotřebují ani dvě. Málokdy promítačka vypustí film, který snadno vyvolá dojem, že do něj vše skvěle zapadá, chvilkové momenty, které vyvolají dojem, že filmu krapet padá řetěz zvládne rychle vynahradit, vyvolávající pocit audiovizuální vyšperkovanosti, především se ovšem málokdy zvládne vyvolat pocit, že člověk sleduje herecký výkon pravděpodobně nejlepší herečky své generace.   Emma Stone na počátku filmu hraje dospělou ženu s mozkem dítěte, těžko se poté dá věřit tomu, že by kdokoliv zvládl zdánlivě retardovanou dívku a skoro až Frankensteinovo monstrum v sukni ztvárnit tak přesvědčivě. Věrohodně, zábavně i mrazivě. Jak se poté z dítěte stává dívka a z dívky zase žena, Emma Stone přesvědčivě mění herecké polohy, především ovšem zvládá uhrát všechny stěžejní momenty, které budují charakter Belly Baxter. V jejím podání tak působí věrohodně orgasmy, náznaky nynfomanie a erotománie, objevování vlastní sexuality, prostoduchost, vážnější i humornější momenty. V závěru tak strhne vynikající charakterní vývoj, který funguje především proto, že je v podání Stone vývoj Belly naprosto věrohodný a o to více silnější. Nejedná se jenom o nejpůsobivější ženský herecký výkon loňského roku. Jedná se o jeden z nejpůsobivějších ženských výkonů tohoto století.   Už počáteční momenty s Emmou Stone jasně naznačí, zda je Lanthimosova novinka pro diváka určena. I když se může film zdát zdánlivě nejvděčnější ze všech jeho filmů, už nastavená mrazivá atmosféra, podtexty a především témata filmu mohou být kontroverzní, pobuřující a nepříjemná. Žádný Lanthimosův film ovšem ještě nikdy nebyl provokativní tak sympatickým způsobem.   Lanthimos má pořád slabost pro černý humor, který je případě Chudáčků vyloženě vtipný. Stačí se podívat na tragickou postavu Godwina Baxtera v podání Willem Dafoea. Pro svého otce spíše pokusná myš nežli syn, znetvořený vědec, který díky soustředěnému podání Dafoea s vážnou tváří podává dialogy, která snadno vybízejí k úsměvu. Stejně tak k humoru snadno vybízí lechtivost momentů, které obsahují erotické pasáže a především snadno vybízející ke kontroverzím v momentě, kdy si divák neuvědomí, že jsou Chudáčci zcela unikátní případ. Tam, kde je většinou sex navíc a vlastně vyprávění nikam neposouvá, Chudáčci jsou jedním z mála filmů za poslední roky, kdy přítomnost sexuálních scén není vůbec zbytečná.   Děj filmu je zasazen do neupřesněného období Viktoriánského Londýna (i když obsahuje očividné futuristické prvky), i díky sci-fi prvkům ovšem nevadí, že je Viktoriánský Londýn vykreslen tak trochu jako z jiného světa. Chudáčci působí jako film Tima Burtona v době, kdy jeho styl ještě nebyl okoukaný a zvládal být působivý, dá se vlastně snadno říct, že jsou Chudáčci ,,lepší film Tima Burtona´´ nežli poslední filmy skutečného Tima Burtona. První ze šesti kapitol poté jakoby se snažila vzdát poctu původnímu Frankeinsteinovi od studia Universal díky černobílému settingu, jakmile ovšem Bella duševně vyroste a roztáhne křídla, film v druhé kapitole přeskočí do barvy, rázem má ještě větší šanci vytáhnout se výprava filmu a výsledek nabízí něco, co za pochodu evokuje Karla Zemana, Terryho Gilliama nebo Wese Andersona.    Film je poté zdánlivě zasazen do 19. století (i přes fantaskní nadstavbu), tedy do období, kdy témata jako emancipace a práva žen nebyla vyloženě na pořadu dne a byla brána jako nepřípustná. Bella se poté z primitivního dítěte stává ženou posedlou sexem, kdy to celé snadno svádí k využití její naivity a faktu, že jí vlastně není příliš těžké přemlouvat a jakýmkoliv psychickým či fyzickým nátlakem jí zneužít. Adaptovaný scénář Tony McNamariho ovšem dokáže nejednou překvapit. Vlastně jde o velmi svěží film, protože i když se dá například vývoj událostí v kapitole Paříž snadno předpovědět, těžko se v průběhu čeká, že by se v Chudáčcích nějak pracovalo s tématy ženské emancipace a duševního rozvoje nezávislé ženy. A pak vás Lanthimos a McNamara poprosí, abyste jim podrželi pivo!   Chudáčci nejsou ani tolik filmem, který by sázel na černý humor a satiru. Černý humor a satirou jdou spíše ruku v ruce se silným charakterním příběhem, kdy je hlavní postava tak nosná především proto, že je její vývoj a jednání dávají smysl, doslova tato postava dozrává před oči diváka. Každá ze šesti kapitol nějak dotváří její osobnost, nedá se říct, že by cokoliv bylo nějak nadbytečné. V jeden moment naivní Bella zjišťuje, že svět není růžový, tu jí zaujme filozofie, tu najde ,,práci snů.´´ I díky tomuto 141 minut filmu uteče jako voda, kdy se o filmech s podobnou délkou bohužel nedá říci to samé. To, že film příliš rychle uteče, je ovšem vlastně jeho zdánlivě největší slabost. Jde totiž o film, který nechce divák tak snadno opustit.   Kameraman Robbie Ryan pracuje s Lanthimosovým oblíbeným rybím okem ještě výrazněji nežli u Favoritky, především ovšem výtečně pracuje s nasvícením jednotlivých scén, mnoho scén má výtečnou barevnou kompozici, výprava je skutečně působivá a výrazná, stejně tak soundtrack Jerskina Fendrixe výtečně sedí k nastavené atmosféře filmu.   Lanthimos tak sice točí zdánlivě vděčnější film, přitom všem ovšem neztrácí to nejdůležitější - sám sebe. Dá se tak snadno poznat, že jde o film tvůrce Zabití posvátného jelena nebo Favoritky, zároveň působí jako tvůrce, který se skutečně vyvíjí. Má jasně danou vizi, obraz filmu nejednou svede i k nějakému tomu vizuálnímu vtipu, především se Chudáčci nikdy nezbaví nálepky podivnosti. I když je poté podivnost vnímána většinou jako negativní slovo, rozhodně tomu tak nemusí být v každém případě. V případě Chudáčků rozhodně ne.   Dá se naprosto snadno pochopit, že Chudáčci nebudou pro každého. Jde pořád o film s mentálně nevyspělou hrdinkou, která nechápe, že se nehodí strkat si okurku do rozkroku a šahat lidem pod sukně. Takovou, která si klade otázky o tom, proč lidé nemohou provozovat pohlavní styk 24/7 a plně si vlastně ještě neuvědomuje krapet zvrhlé nároky svých sexuálních partnerů. Film se dotýká prostituce, smilstva i případů, kdy se ze sexuálního vztahu stane vztah založený na posedlosti. Je ovšem příjemné sledovat protagonistku, která nad všemi zavedenými konvencemi a případnými nástrahy v podstatě mává rukou. Její naivita je pořád většinu času komediálním zlatem, její následky navíc dávají pořádnou příležitost zazářit Marku Ruffalovi, který si po vzoru Emmy Stone zaslouženě došel pro oscarovou nominaci.   Chudáčci působí jako film z jiného světa, byla by ovšem velká chyba vnímat to jako nějakou výtku. Už od výrazného zobrazení experimentů doktora Baxtera i zmíněných futuristických prvků jde o film, který nešetří nápady a nebojí se je použít. Málokterý film zvládá vyvolat pocit, že musel dát obrovskou míru práce a přitom nemůže být vzdálenější tomu, aby z toho vznikla taková blbost. I když jde dle všeho o dobový film, je aktuálnější nežli by se dalo říct. A Bella Baxter v závěru vydá za tucet feministek a polovinu takových gendermanů.   Film o objevování nejen své sexuality, ale především sebe samé, který zvládá být provokativní, i nejen díky tomu ovšem také naprosto sympatický. Nejen v momentech, kdy jedna postava dost možná (a možná také ne) záměrně evokuje postavu Quasimoda z Chrámu matky Boží v Paříži. Nejen v momentech, kdy se ukazuje, že každý výraznější vedlejší charakter je obsazen naprosto ideálně a zamrzí, že je výkon Emmy Stone všechny do velké míry zastíní (Margaret Qualley, Kathryn Hunter...).   Především skutečně potěší, že se v téměř každé kapitole přistupuje k filmu tak trochu jinak. Úvodní kapitola tak skoro místo Frankensteina zvládne evokovat Sloního muže od Davida Lynche, části děje s Bellou a Duncanem Wedderburnem v podání Ruffala poté chvílemi zvládají evokovat skoro až nějakou starosvětskou (i když trochu opepřenou) komedii od Billyho Wildera, závěr poté může snadno vyvolat skutečně ten pocit, že filmu spadne řetěz, kdy se náhle objeví ještě výrazná postava filmu, která zatím absentovala. I když zdánlivý dějový zvrat ve filmu zpočátku působí navíc, rychle se ukáže, že šlo o příliš zbrklý pohled na věc, protože i tento kotrmelec zapadá do celého příběhu a nakonec vyústí ve vlastně úsměvné finále, které zvládne vyvolat pocit, že jde skutečně film o Yorgose Lanthimose.    To, že Yorgos Lanthimos zdánlivě natočil svůj nejvděčnější film vůbec neznamená, že jsou Chudáčci skutečně film vděčný. Na to už kolem něj teď krouží příliš kontroverzí a zápletka filmu rozhodně není pro slabé mentální povahy. Jde ovšem o naprosto svěží film, který působí dojmem, že v něm do sebe vše dokonale zapadá a z filmu, který začíná jako alegorie na Frankensteina, vyvine se v hypersexuální černou komedii a nakonec se stane funkčním dramatem o ženské emancipaci, se vyklube jedna z perel loňské filmové nabídky. Nejvíce stejně ovšem perlí Emma Stone, která posouvá význam herectví na nový level. Jen tak dál Lanthimosi! (26.01.2024) (menej) (viac)

"I'm something of a romantic myself!" ____________ Šel jsem víceméně naslepo na nejnovější film mýho oblíbenýho režiséra Yorgose Lanthimose. A odešel jsem pln emocí a s názorem, že tu sice máme teprve únor, ale už tu máme film roku 2024 [zcela neironicky]. A zároveň nejprovokativnější, nejzvrácenější, nejbizarnější, nejmorbidnější, nejvíc cynický, nejdokonaleji vypointovaný, a celkově vzato nejlepší umělecký veledílo/filmový sociální experiment tohoto bláznivýho řeckýho tvůrce neméně bláznivých společenských tragikomedií [mnohdy právě řeckýho střihu], jmenovitě třeba geniálního Špičáku, Humra, Zabití posvátného jelena, a mnoho dalších.... POOR THINGS se totiž [stejně jako předchozí dílka Yorgose Lanthimose] zabývá otázkami sexuality vs. promiskuity, empatie/lidskosti vs. sobectví/bezohlednosti, sociálních nerovností, rebelie vůči autoritám, a rozporu mezi konzervatismem vs. progresivismem, pesimismem/realismem vs. optimismem/idealismem, nebo odvěkého boje mezi vědou/fakty vs. emocemi/lží, respektive objektivity vs. subjektivity.... Příběh jako takový vypráví o životních osudech emočně labilní holky Belly [kdo tuhle psychickou sračku má moc dobře pochopí], která se až anarchisticky bouří proti společenským konvencím, objevuje svět a život kolem, a pomalu ale jistě se učí jeho radostem i strastem, a uvědomuje si, jak to ve světě [který předtím neznala] vlastně doopravdy chodí [pomyslný pomrkávání na Forresta Gumpa určitě nejde přehlídnout :))] – díky čemuž všechny tématický i narativní roviny v podobě disstracku na kapitalismus, hierarchii, byrokracii, xenofobii, anti-feminismus a mnohem víc funguje na výbornou jako v málokterý společensko-politicko-kritický alegorii – a to ať už příběhově, formálně, tak i stylisticky. Yorgos pod svojí pečlivou režijní taktovkou vede herce nehorázně démonicky, instinktivně a živelně, díky čemuž herecký tandem Emma Stone - Mark Ruffalo - Willem Dafoe funguje na výbornou jako v žádným jiným filmu, kde se tenhle trojlístek dohromady objevil [takže jestli Emma Stone nezíská po tomhle životním výkonu Oscara, okamžitě zakládám petici haha].... Pro lidi co nemaj MOZEK [kdo viděl tak pochopí] tak půjde o lacinou levičáckou [možná skoro až komošskou] emancipační agitku. Pro lidi co mozek maj a správně ho používaj; a kteří budou POOR THINGS sledovat bez předsudků a s čistou hlavou; půjde o geniální svobodomyslnou tragikomickou společenskou satiru alá Trojúhelník smutku na kokainu – a to nijak prvoplánově, ba naopak neskutečně komplexně, hravě a důmyslně, aneb "je to vtipné protože je to pravda a protože to bolí".... Háček je akorát v tom, že POOR THINGS jsou výsměchem současný společnosti, akorát zasazený do až anti-utopické vize viktoriánský Anglie/Evropy. Snímek zároveň střídá nespočet extrémně ambivalentních žánrových i tématických rovin a mění kabát jak Emma Stone chlapy jak ponožky [kdo opět viděl, pochopí] – prvně začíná jako typický old-schoolový pseudo-monster-horror od Universalu ze 30. let alá Frankenstein, pokračuje jako kafkovský psychologický komediální drama alá Shining na tripu, a končí jako brilantní dobrodružná sociální satira/groteskní erotická anti-pohádka o patriarchátu alá Barbie non plus ultra. A já už asi nemám co bych dodal, protože fakt pochybuju, že tenhle meta-zážitek v komplet narvaným kinosálu letos něco překoná. Snad jen: běžte na to; neprohloupíte. Už dlooouho mi nic neodjebalo dekel jako právě tohle.... VERDIKT: karma je zdarma; španělská vesnice pro diváky bez nadhledu; morální kocovina at its finest. 11 orgasmů z 10. Yorgos je král. 🖤 (22.02.2024) (menej) (viac)