Chudiatko

Tolik důstojnosti, sebevědomé emancipace, z lásky k životu ve společnosti většinově sešněrované diktátem moci vyvěrajícího humoru, smutku, spiklenectví, zvědavosti, odvahy, tvořivé vynalézavosti z nezbytnosti... a objevované, vytvářené, prožívané a sdílené krásy.  *** Fascinující život, fascinující film. *** Nejlepší snímek, formou i obsahem, přinejmenším v tomhle tisíciletí, ne-li vůbec. *** Touché! *** Detaily tohohle brilantního osvobodivého počinu, tak zdravě nakažlivého, se mi jen nechce rozepisovat.  *** Každopádně budu dál zvědavě sledovat vývoj režiséra, který se tematicky posouvá od ulpívání u nezdravých choromyslností a mocenských schémat k inspirativnímu vymaňování se z nich.  *** Vidět na pláně nutné. *** (Na Probo, s R. 26. 4. 2024.) *~ (27.04.2024)

Hoci Chudiatku nemožno uprieť, že je šialenou a provokatívnou jazdou, i tak ide z hľadiska režisérovej rannej tvorby o pomerne divácky kúsok a z obsahovej stránky aj jeho najčitateľnejší. Yorgos Lanthimos smeruje k hollywoodskemu štýlu, ale našťastie veľmi nenáhlivým tempom a spôsobom, ktorým si udržiava svoj jasný rukopis. Čím je Chudiatko natoľko výnimočné, až mala Akadémia pocit, že si zaslúži byť nominované v 11 kategóriách? V prvom rade ide o výkon Emmy Stone, ktorý je skutočne dychberúci. Naozaj neviem, ktorá iná herečka by dokázala tak výstižne zahrať mnohotvárnosť a dramatický vývoj Belly Baxter. Od detskej otvorenosti, nespútanej mysle, ktorú ešte nekrešú žiadne spoločenské limity, cez ženu, v ktorej sa prebúdza sexualita a zmyselnosť, až po akési záverečné uzemnenie. Oscar by bol v tomto prípade celkom namieste. Emmou to však rozhodne nekončí a hlavnému mužskému hereckému triu (Mark Ruffalo, Willem Dafoe, Ramy Youssef) prakticky tiež nie je čo vytknúť, vrátane maskérskej práce odvedenej na Willemovi. Kostýmová návrhárka Holly Waddington odvádza fantastickú prácu premyslenú do úplných detailov. Všimli ste si, ako sa odev Belly vplyvom času mení a svojou štruktúrou, farbou či zvolenou látkou determinuje jej ďalšiu premenu? Šaty s volánmi ako pre bábiky nahrádza latexový plášť či riasená blúzka, svojimi tvarmi pripomínajúca ženské genitálie a v závere menej odhalené kostýmy ladené do tmavých farieb evokujú Bellyno dozretie. Napriek dominujúcemu viktoriánskemu štýlu, pre ktorý je typické vrstvenie a široké rukávy, nezabúdajme na to, že sa stále nachádzame vo svete Lanthimosa, takže v modeloch nájdeme patričný surrealizmus a stretneme sa aj netypickými materiálmi ako plast či latex. Iba 29-ročný skladateľ Jerskin Fendrix prekračuje akékoľvek hranice konformity a je dokonalou časťou Yorgosovej bizarnej skladačky. Vo svojej hudbe odráža samotný príbeh – zatiaľ čo raz z nej sála hravosť a roztomilosť, inokedy v divákovi vyvoláva skôr pocity trápnosti, až stavy silného znepokojenia. Spolupráca Yorgosa s kameramanom Robbiem Ryanom, ktorý má mimochodom na konte niekoľko fantastických festivalových filmov, nebola tiež ich prvou. Pracovali spolu už na Favoritke, za ktorú Robbie získal Oscarovú nomináciu. Jeho práca s kamerou je rovnako experimentálna a kreatívna ako zvyšné zložky filmu (kľúčové momenty sledujeme často cez širokouhlý objektív Fisheye). Chudiatko je potrebné vidieť opakovane. Nie kvôli komplikovanosti príbehu, ale pre jej vypiplanosť na každom fronte. Snáď jedinú výhradu mám k minutáži, ktorá by sa dala jemne okresať a to práve o zopár sexuálnych scén, ktoré sa chvíľami už zbytočne (i v samotnej myšlienke) opakujú. Každopádne si nenechajte v kinách tento bizarný, hravý, vtipný a nesmierne nápaditý film ujsť. Na Chudiatko tak skoro nezabudnete (18.02.2024)

Současný hit Yorga Lanthimose nominovaný na extrémní počet ocenění vychází z knihy Alasdaira Graye Poor Things: Episodes from the Early Life of Archibald McCandless M.D., Scottish Public Health Officer (1992). Gray bývá srovnáván s Jamesem Joycem, přesto máme v českých překladech jen dva jeho texty a Poor Things mezi ně nepatří. I proto je tak snadné podlehnout dojmu o genialitě Lanthimose, jehož přínos nicméně spočívá jen ve spojení Grayova pseudoviktoriánského románu s Frankenhooker (1990) Franka Henenlottera. Osobně vnímám samozřejmě mnoho dalších odkazů, ať už to jsou Freaks nebo Elephant Man, každopádně celek tvoří nevšedně půvabný pastiš. O kouzelných hereckých kreacích Stone, Ruffala, Dafoa, Schygully nebo Qualley se není nutné rozepisovat, protože v takto kreativním filmu musela být radost pracovat. Mary Shelly by jistě byla nadšená. #čsfdprojekce (29.01.2024)

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1★)~ (17.02.2024)

Surrealistický gejzír, kamera utržená ze řetězu (miluji záběry rybím okem, co už dneska nejsou jaksi moderní) a mrazivě dunivá hudba měnící se tu v kakofonii, tam jen v pár vybrnkaných tónů. Orgastická extáze snad ještě neměla lepší hudební doprovod, o řádění na parketu nemluvě. Při některých intenzivních pasážích jsem si vzpomněl na Michaela Nymana a jeho hudbu k filmům P. Greenaway. Magický mix steampunku a secese doplněný vizemi jak od Karla Zemana (včetně té mořské ryby). Navrch ještě něco z Felliniho a Tinta Brasse. A z černobílého Londýna do světa plného barev, dobrodružství, sexu, krutosti a smrti. A ty skvostné interiéry! Jedním z hlavních motivů je emancipace, ale nějak to nevadí. A samozřejmě svoboda. A ač se tu skáče o sto šest, film vůbec není oplzlý a vulgární. V menších rolích mě potěšila H. Schygulla, vynikající německá herečka. Její scénka točící se okolo sexu a masturbace neměla chybu. Film, co je třeba zažít v kině - obraz + zvuk=dokonalost. Myslím, že dlouho nic lepšího z poslední doby jen tak neuvidím. (26.01.2024)