Gertruda

Tohle opět není film pro mě. Ty dlouhé záběry jsou tak moc statické, že ty herecké výkony to nemohou zachránit. Dějově ten snímek sice není úplně nulový, ale nemá k takovému výsledku zrovna moc daleko. Divadelní film s minimem kulis, který se snaží ukázat, že režisérský záměr z toho udělá skutečné umění. (18.05.2015)

Pokud bych nějaký film označil nálepkou "pro náročného diváka", pak rozhodně tento. Podívejte se na plakát a vidíte 90% obrazové stránky Gertrudy. Jen si představte že obě postavy, muž i žena, šeptají v této pozici dvě hodiny o tom, jak se milovali a proč už se teď nemilují a jestli se někdy zase budou milovat a podobně. Přesto, že mě atmosféra filmu (hlavně kvůli chování hlavní hrdinky - nechápu jak se do ní mohlo zamilovat tolik mužů, když POŘÁD jen blbě čumí kamsi do dáli) značně iritovala, nemůžu upřít, že na tom bylo i něco působivého. Jako když vám někdo vypráví historku ze svého života tak dlouho, že už ani nevíte, jestli se máte smát nebo brečet nebo co. A pak zjistíte, že ta historka vlastně není tak špatná ani nudná. Důkaz: spal jsem na ten den málo, a přesto mi za celé dvě hodiny ani jednou nepadla hlava únavou. Gertruda - příběh jedné ženy mezi třemi muži, minulým, současným a (možná) budoucím. Když se to bere takto a ne jako dvouhodinové plácání jedné divné ženské a tří divných chlapů, může to diváka i v dnešní době oslovit a být to pro něj v jistém slova smyslu napínavé. (01.03.2011)

„Žádný muž, který se stane velkým, nechápe lásku. Shlíží na ní a pohrdá jí.“ Dreyerův poslední film je o dost koukatelnější a civilnější než předchozí Slovo, paradoxně ale ztrácí něco na své zajímavosti. Vypráví o Gertrudě, bývalé umělkyni, která přerušila svoji kariéru kvůli sňatku s vlivným politikem. Manželství ale není příliš harmonické a chybí v něm city. Gertruda se proto rozhodne manžela opustit, ale ani v dalších vztazích nenalezne to, co hledá… Je to sice obligátní, ale Gertruda si (tak jako většina lidí, zvláště tedy žen) jen přeje být milována. Potřebuje někoho, pro koho by byla na prvním místě, ale její partneři před ní vždy upřednostňovali práci. Nejsem si úplně jistá, čím to bylo, ale postava Gertrudy mi nebyla sympatická. Její představitelka Nina Pens Rode byla velmi přesvědčivá, problém byl spíš v samotném charakteru hrdinky. To spolu s faktem, že film byl ve své podstatě jen o ní, také vysvětluje mé nižší hodnocení. Gertruda se po celý film tváří jako svatá Dala. Je hrozně pasivní a sobecká (v tom mi trochu připomněla Werthera), navíc své vztahy vzdává a zatracuje při prvním náznaku problému a vůbec nebojuje. Film se vyznačuje (pro Dreyera typickými) klidnými, divadelními dialogy, obdivuhodnou prací se světlem a citlivou kamerou. 101. ze 1001 (15.03.2011)

„Gertrudo...prosím, pojeď se mnou.“ - „Jak můžeš věřit, že bychom mohli oživit to, co je mrtvé a pohřbené?“ Divadelní způsob vedení dialogů, kdy se na sebe 2 postavy často ani nedívají, případně jen jedna z nich na tu druhou (vzájemné pohledy očí zaberou za celý film snad jen několik vteřin) působí strašně sterilně, což je u snímku, kde mají hrdinové prožívat hluboké emoce, problém, a mě to dost iritovalo. Co mě však štvalo ještě víc, byla Gertruda. S tou se mi nedařilo nesympatizovat či alespoň soucítit, u mě se dostavila čirá lhostejnost. A jestliže bylo snahou ukázat těžký úděl ženy, jež musí bojovat o lásku mužů s jejich kariérou, v mých očích přišla zcela vniveč. Tohle její vymlouvání se na sobeckost mužů bylo sprostým alibismem (Gabrielova poznámka?!). Ospravedlňovala si jím svou pýchu, povrchnost, sebe litování se a touhu vlastnit druhého (jistě, láska může být slepá, ubližování lidem kolem to ale těžko omluví). A když k tomu přičtu ještě zbytečně velkorysou stopáž a vyloženě natahovaný konec, s hodnocením tentokrát končím v podprůměru. (15.12.2023)

Carl Theodor Dreyer, přízrak dánské kinematografie, dovádí k dokonalosti svou režijní formu. Snímek natočený po způsobu jeho o 20 let starších filmů v polovině 60. let působí spíš jako anachronismus, pečlivá obrazová struktura proti tomu ale protestuje. Mnohaminutové záběry bez jediného střihu s kamerou zpravidla ve výši hrudníku, tonoucí v hrobovém tichu, udávají velmi pomalé tempo a nechávají postavy během jednání na scéně žít a přemýšlet... jenže ony nežijí. Tváře odráží vyhořelost duší, oči se bez mrkání upírají směrem ke kameře a slova přichází jakoby ze záhrobí. Gertrud je Paní Bováryovou nového věku, hledá druh lásky, který žádný muž v jejím okolí není s to nabídnout, zdá se však, že si to začíná uvědomovat a přijímá to. Děj mlčky přihlíží. Je to hodně zvláštní zážitek, jenže u toho také zůstává, s Dreyerem si do noty příliš nesednu. (19.04.2008)