Svěží vítr

Těžce stravitelný snímek (spíš po formální než obsahové stránce). Člověk neví, jestli je to muzikál nebo není, jestli je to mysleno vážně nebo jestli to naopak není už náhodou ironie, jestli tehdejší mládež byla opravdu "taková" nebo jestli z nich dělá blbce Jancsó. Je pravdou, že ani s jedinou z hlavních postav jsem nedokázal simpatizovat, natož se s některou identifikovat. Vlastně jediný jakýsi pocit, který ve mě film zanechal, je nechuť k lidem, kteří brblají o svobodě a při tom ji chtějí šířit násilím (což se mi ostatně hnusilo už před tímto filmem). Nevím - film jistě už dost ztratil se svého účinku, který měl v době vzniku, a také ho jistě dokáží se vším všudy správně pochopit jen Maďaři, ale vcelku se mi film líbil. Po technické stránce je film precizní a řešený stroze a funkčně - několikaminutové záběry, zajímavé řešení barev usnadňující rozeznávání postav, pěkná kamera, minimalistické výkony herců. Zajímavé také je, že ačkoliv se děj odehrává na konci 40. let, ponechali tvůrci hercům oblečení z doby natáčení - už z toho můžeme předpokládat, že tento film nemůžeme brát jako rekonstrukci tehdejší doby či pokus o jakýsi vérismus - naopak musíme film od začátku číst jako něco stylizovaného, nesvázaného realitou, i když z reality vychází. 14. 8. 2010 : Druhé shlédnutí, přidávám pátou do počtu. Neskutečná práce s kamerou.. (09.11.2006)

První barevný film M. Jancsóa, který se u nás nikdy nepromítal. Snímek, jenž se odehrává na konci 40. let po konci druhé světové války, který ale souvisí s hnutím z 60. let, což můžeme také usoudit podle toho, jak jsou postavy oblečeny, tedy ve stylu z roku 1968. Pojednává o mladé skupině lidí, která se uskupuje do jednoho idealistického hnutí. Je zajímavé, že v tomto hnutí, které opravdu existovalo, patřil sám režisér Jancsó. Promítá, tím do tohoto filmu také vlastní zážitky a zkušenosti. Příběh se zabývá touto skupinou, která z nenadání vtrhne do kněžského semináře, aby zde poučila zdejší mladíky. Začne přednášet o svobodě, revoluci, demokracii. Přitom si neustále pronikavě zpívá, tancuje. Jancsó se ve filmu svým typickým alegorickým způsobem věnuje maďarské historii tak i revoluci a to pomocí radikálních tanců a písní. Velmi osobitý a zajímavý pohled tohoto režiséra na danou problematiku.  (10.01.2017)

Proud mladých revolučně naladěných svazáků se jako odhodlaná řeka zurčící zvukem revolučních písní plynule proplétá cestami, razí si cestu skrz všechny dveře a brány, které její rozhodnost nemůžou ani v nejmenším zastavit, a tuto plynulost přejímá i filmová kamera. Střet mladých komunistů s chovanci církevní školy se stává i alegorií průběhu samotné revoluce, s jejími zvraty a obraty, strmými vzestupy i pády, kdy počáteční upřímnost ideje a jednotu prostředku a cíle střídá radikální prosazení vlastní vůle, kdy vše končí s příchodem a vládou "strategicky" uvažujících technokratů, byrokratů či pouhých praktiků moci. To vše vměstnané do jednoho dne a do miniaturního měřítka jedné skupinky věčně zpívajících svazáků. (01.09.2013)

Příběh je založený na paralelismu. První paralelou je zde mladá komunistická skupina hlásající svobodu a tou druhou jsou studenti, kteří studují v klášteře pod pravidly a určitým řádem. Mladí, svobodu hlásající lidé vedou nebo se snaží vést dialogy se studenty kláštera. Neustále zpívají a tančí (vypracovaná choreografie). Občas jsou ke studentům kláštera hrubí, na to že vyznávají svobodu. Skupiny jsou rozděleny i kostýmy studenti kláštera mají všichni stejné uniformy a druhá skupina má různé a barevné oblečení. (17.02.2012)

Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více. (20.02.2012)