Balada o Narajame

Mimoriadne zaujímavý film, ktorý v európskych "civilizovaných" pomeroch pôsobí šokujúco. Lenže v nehostinných končinách Japonska, v neznámej dobe sú všetky aspekty života prirodzené a blízke dianiu v prírode, ktorá tiež nie je krutá, iba racionálna. Aj keď je film dvojhodinový, nenudí. Dokumentaristický prístup bol veľmi vhodne zvolený. Zaobstarávanie prostriedkov na živobytie, milovanie, ktoré je skôr párením, rodenie, tresty pre jedincov, ktorí ohrozujú komunitu a nakoniec aj smrť sú prezentované autenticky a nemali by vyvolávať pohoršenie. Morálka je nadstavbová záležitosť a nikto nemôže zaručiť, ako s ňou zamáva preľudnenie, klimatické zmeny, starnutie populácie a ďalšie nepriaznivé faktory. Veď už dnes apologéti morálky odsúvajú svojich rodičov do starobincov, a to nie pre chudobu, ale pre chamtivosť a preferovanie vlastného pohodlia. A aj keď je to nevhodné prirovnanie, práve títo bez pocitu viny odvezú psíka, ktorého sa už obdarovanému dieťaťu nechce venčiť, do lesa, priviažu ho o strom a nechajú zahynúť od hladu.Takže to nie je len film z odľahlej časti ďalekého Japonska, ale aj film o nás, film, ktorý upozorňuje na dočasnosť našej pohodlnej humanity. (09.05.2018)

Dnes již minimálně kultovní (když už ne legendární) japonský snímek o zapadlé vesničce a její tradici odnášet staré rodiče na odlehlé místo a nechat je zemřít. Je zajímavé sledovat všechny zvyky a chování v dané vesničce, ale na druhou stranu je zde tolik podivností, že ne každého, bude těšit to sledovat. Já jsem někde mezi a něco se mi líbilo, něco vůbec. (01.08.2013)

Lidi z hor vždycky a všude brali život jinak, byli tvrdí, pracovali, aby vůbec přežili a nenaříkali. Bolest je součástí života. Do japonských hor se zatím jezuita s hobojem nedostal a tudíž tu vše, řízeno horskými božstvy, běží jako před staletími. Úrody je málo, kdo krade nebo je příliš starý nemá šanci. Východoasijská civilizace je prostě jiná! Trochu mi to připomnělo nebeské pohřby Tibeťanů; viz Himaláj - Karavana (1999) i korejský snímek Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003). A taky slovenskou osadu Podšíp (no jo, vůbec si nevzpomínám, že bych tam někde viděl nějaké hroby :) (03.03.2016)

Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). (13.01.2006)

Mrazivé podobenství o prapodstatě života. Pravidla lidského soužití jsou ve své jednoduchosti krutá a lze se s nimi vyrovnat jedině tak, že je člověk přijme za své, včetně povinnosti v pravou chvíli zemřít. Kdykoliv se jedinec vzepře bídě života, pocítí její krutost. Jestliže se jí dokáže pokorně podvolit, je schopen přijmout i takovou surovost, že se nechá svými dětmi dovést ke smrti a a vyrovnaně ji přivítat. Myšlenkově hluboké, formálně nádherné. (05.02.2010)