Nehanební bastardi

Mám chuť napsat, že IB jsou nejlepší Tarantinův film. Bohužel sebelépe natočený a napsaný pancharti nedokáží překonat mé opojné pocity/dojmy/emoce ze stylově nabušeného Kill Billa. Pancharti jsou opravdu skvělá, neakční, podívaná založená na postavách s neskutečnými dialogy, za které si QT zaslouží neskutečný potlesk a to především v dnešní době, kdy jsou dialogy často jen omáčkou okolo efektů... Krom toho Tarantino dostává z každého herce maximum a u některých se tomu těžko věří (Diane Kruger promine mé nadávky po Troyi a naopak Mélanie Laurent, Christoph Waltz s Pittem jsou neskuteční). Rozdělení do kapitol není špatné, i když možná trochu zbytečné (a název sem QT dal asi jen pro fanoušky, kterým kdysi něco jako IB slíbil:)) jinak tu pancharti příliš nejsou...). Celkově na mě nejlépe působila úchvatná první kapitola, která až do scény v baru představovala výrazný vrchol celého filmu. Potěšilo však také závěr, v kterém se konečně všichni normálně smýšlející dočkali... Přesto to na 5* prostě není. Film ve mě totiž vůbec nic nezanechal a přestože mě bavil, prakticky celých 153 minut, nemám důvod se na něj nejen dívat znovu, ale nějak výrazně na něj vzpomínat. Technicky úžasná záležitost v krásném prostředí s nutnou dávkou nadhledu a scénářem na Oscara, ale to je tak všechno... Třešnička na dortu mi chybí. (27.11.2009)

Výborně obsazené, krásně natočené a plné skvělých dialogových scén (Christopher Waltz na hrad), přesto zdaleka ne pro každého. Mainstreamový divák si bude asi těžko užívat narážky na Davida O. Selznicka a kinematografii obecně, a především se bude divit, co se mu to snažily prodat trailery, protože Hanebný pancharti rozhodně nejsou našlapanou akční jízdou, jakou slibují (o nějakém "válečném filmu" se nedá mluvit). Jsou ukecaní až na půdu (do sklepa...), občas se desítky vteřin jen opájejí krásou Mélanie Laurent (božský objev!) a Tarantino si v nich (opět) vydatně hraje na svého oblíbeného Leoneho. Určujícím faktorem při sledování tedy je, jestli vám tyhle věci vyhovují, nebo vás zaručeně uspí a naštvou, jelikož to je v jádru ten starý do sebe zahleděný Quentin, který si dělá co chce, protože prostě může. Tentokrát si jen vzal na paškál druhou světovou, zatáhl do ní bandu dobře vykreslených postav v čele s neustále hláškujícím Pittem a přihodil ultimátní hudební směsku, přičemž to mě osobně přišlo zatraceně vtipné a klidně si to dám znova. Jediná škoda totiž je, že zná člověk dopředu většinu děje, a tudíž trochu netrpělivě vyhlíží, za kterým rohem se uhne do neznáma. A takových odboček je sakra málo, teď už ale naštěstí budu moct přejít do vychutnávacího módu. P.S. "Cameo" Samuela L. Jacksona je vážně jen pro ty nejpozornější. (17.08.2009)

Pro Tarantinův filmařský styl mám slabost, stejně jako pro jeho leckdy dlouhé, ale vždy úderné (a hlavně vtipné) dialogy. Tradičně nadupaný scénář, skvělý výběr hudby i herců - geniální Christoph Waltz a skvělí Michael Fassbender i Til Schweiger (škoda že nedostali více prostoru). Tarantino nám zkrátka naservíroval další zábavnou filmovou jízdu a to, že je tu jeho rukopis znát takřka v každé scéně, není vůbec na škodu, i když je mi jasné, že výtky ve stylu "už se opakuje", bude mít každý druhý divák. Ale komu by to vadilo, když se u Panchartů člověk královsky pobaví. (17.08.2009)

"Heydrich nesnáší přezdívku, kterou mu ti dobří lidé v Praze dali. Nevím, co na jménu Kat nesnáší. Snažil se, aby si ho zasloužil." Pitvalové v dějinách by v tarantinovský verzi druhé světové války jistě objevili drobný historický nesrovnalosti, ale pokud se někomu podaří sezvat nacistickou elitu do uzavřenýho prostoru, tak nepovažuju za nezbytně nutný válku protahovat zbytečným osvobozováním Evropy. Tarantino navíc dokázal vymačkat z křivohubýho Pitta životní výkon, nabídnout Schweigerovvi dostatečnej prostor pro jeho mlčenlivý drsňáctví a objevit pro filmovej svět fantastickýho lingvistu Waltze, jehož hrátky se zvučnou italštinou musí být snem nejednoho Itala. Já se bavil a to moc, což u válečnýho filmu nebývá zvykem, ale u Tarantina nelze očekávat nic jinýho. (03.10.2011)

Tarantino kupodivu splnil, co nasliboval, a natočil film, který bude mít v jeho filmografii po roce 2000 stejné postavení, jaké má Pulp Fiction v devadesátých letech. Totiž výsadní. Na Basterdech by se dalo pochválit snad všechno - od hereckých výkonů, přes scénář, vybroušené dialogy až po několik režijně absolutně dokonalých scén (celý začátek, závěr v kině, Šošanina příprava na akci...). Inglourious Basterds je pro mě zkrátka zatím nejlepší letošní v kině viděný film, šance na překonání vidím maximálně u Districtu 9, Antichrista anebo Avatara. PS: Poslední větu, která ve filmu zazní, by mohl říct sám Quentin. (28.08.2009)