Onibaba

Ako vidieť, japonskú kinematografiu nezastupuje len Kurosawa a jeho samurajské eposy a tento nie natoľko známy film je toho výborným dôkazom. Režisér Kaneto Šindó so skvelým hereckým triom majstrovsky vytvára skľučujúcu a znepokojivú atmosféru cez rozprávanie o ľudských hodnotách. Film má strhujúci začiatok a koniec, o niečo slabší prostriedok ale nikdy nezačne nudiť aj preto, že režisér kladie veľký dôraz na detail. Onibaba je tak dokonale zhudobnená a má i bravúrnu technickú stránku hlavne čo sa týka kamery, nasvietenia a strihu. Do spomínaného hororu (či šialenstva) spadáva film hlavne v scéne v jame a potom záverečných dokonalých 10 minút a ešte dokonalejší posledný záber. Príslovie ,,kto inému jamu kope sám do nej padá" je tu podané z trocha iného pohľadu. (28.10.2008)

Minimalistický snímek oplývající nádhernou širokoúhlou kamerou a hudbou, která vytváří pohanskou a mýtickou atmosféru. Některé momenty překvapí svou syrovostí a brutalitou, nebo erotičností. Každopádně silný příběh, ve kterém mimo jiné hraje velkou roli větrem se pohybující rákosí, hypnotizující každé lačné oko prahnoucí po kvalitní japonské kinematografie let šedesátých. Věřím, že u nás to v kině tenkrát mezi záplavou budovatelských filmů musel být zážitek a hotové zjevení. (27.11.2019)

Ide v podstate o rozprávku pre dospelých. Príbeh o tom, že robiť zlé veci je zlé a postihne vás zaslúžený trest. Zúfalstvo, nadržanosť vs svedomie, následky činov. Tu nie je nikto hodný. Každý, aj keď z pochopiteľných dôvodov pod vplyvom okolností, robí čo musí, na čo má žalúdok, aby prežil. Pôsobia tu teda oveľa výraznejšie základné pudy a potreby. Bavilo ma prostredie neustále šuchotiacej vysokej trávy a do toho zvolený hudobný podkres. Príbeh, ako sa na "rozprávku" patrí, jednoduchý s jasne rozdanými kartami vlastností jednotlivých postáv. Tu jednoznačne platí, že forma je viac ako obsah. (27.12.2023)

(1001) Ohoho, Onibabo, kde jsi byla celý můj život? Od dětství jsem toužila koukat na filmy, které by mě dovedly k takovýmto zážitkům (Já jsem člověk, já jsem člověk!), a i když to se mnou vypadalo bledě (povědomí pouze o americké produkci 90. let), tak jsem naštěstí usnula v lotosové zahradě, na hlavu mi spadlo jablko a mně se rozsvítilo. Filmový střihu a selektivní práce se zvukem, budižte pochváleni. ♥ (07.05.2011)

Fascinující! Nějak jsem tušil, že i po letech mne tenhle film znovu chytne. Výborné je úplně všechno - černobílá šerosvitná kamera, minimalistická hudba postavená na bicích nástrojích, táhlých tónech a rozličných zvucích (když dcera spěchá za milencem, zaznívá cukrování hrdliček) i herecké výkony. Velmi vhodně zvolené prostředí - nekonečné moře rákosu, který se vlní v poryvech větru a vytváří svět sám o sobě, voda, co dává život i smrt, a jednoduché příbytky, jež se stávají útočištěm i pastí. Den střídá noc, slunce zase bouře. Dvě ženy se živí tím, že v bažinách dobíjejí zbloudilé či raněné vojáky a jejich zbroj a zbraně vyměňují za jídlo. Venku zuří válka. Válka dvou císařů. Opět se mi vybavily černobílé snímky F.Vláčila, jeho zvláštní poetika, kterou mají filmy společnou. A také Bergmanovy filmy. Člověk, donucený společností zabíjet, aby sám mohl přežít. Podobenství, alegorie. Horor až opravdu na posledním místě - nejde zde o prvoplánový strach, spíše temné mrazení. Zneklidňující film přinášející více otázek, než odpovědí. Místy pomalé tempo může odradit, ale nevadí. Vše spěje nakonec ke zhoubě... (17.05.2013)