Barva ráje

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,817,216 ║Tržby Celosvetovo $2,724,595║ V niektorých momentkách neskutočné silné, živelné, citovo podfarbené, vizuálne úchvatné, rovnako tak záver je neskutočne poňatí, len škoda tých pridlhých "takmer nič hovoriacich" prechodov medzi týmito scénkami strácajúcich pozornosť diváka. Možno by stačilo vystrihnúť 10minút, mierne doladiť dej, vytvoriť trošku silnejšiu emočnú vetvu medzi slepým chlapcom a divákom a rázom by tu bol nezabudnuteľný snímok chytajúci za srdce, lebo načrtnutý potenciál to malo na veľmi, veľmi veľa. V každom prípade stojí film za vzhliadnutie. /70%/ (18.01.2009)

Barva ráje je jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Majid Majidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hashem (zajímavý Hossein Mahjoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hashemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Sharifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hashemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian). Barva ráje je hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha. (09.11.2021)

Na můj vkus až příliš koncentrovaně namíchaná dávka emotivních prvků. Slepec, navíc dítě, pomáhá zvířátkům, neustále čte z přírody, hraje s si s dalšími dětmi, zapláče si, má ošklivého otce, který prozře, ale příliš pozdě, má hodnou a obětavou babičku, všude spousta květin, létající peří, slzy, smích... film se snaží na každém kroku působit tak emotivně, že jsem jej paradoxně vnímal až příliš chladně (vyjma dvou opravdu silných scén - v normální škole a zpověď u tesaře). Když k tomu přidám ještě drobet nejednoznačný závěr... nemohu osobně hodnotit lépe. Při srovnání s nejspíš jediným dalším Íránským filmem, který jsem viděl - Lakposhtha hâm parvaz mikonand/ I želvy létají (taktéž stojí na výkonech dětských představitelů a emocemi nešetří), vítězí u mě jednoznačně želvy - jistě na tom má podíl také válečné prostředí s až mrazivou aktuálností. Každopádně co mají tyto dva filmy nejvíce společného, jsou naprosto výborné výkony dětských představitelů. (22.08.2005)

85%. Dávám 4*, ale hodně jsem přemýšlel o 5*. Nakonec jsem se rozhodl dát 4* protože Children of Heaven byly přecejen o fous lepší. NIcméně znovu vidíme velmí silné drama s dětským představitelem, který je slepý. Film se odehrává v exotickém Iránu, ale i tak se to prostředí (příroda) velmi podobá našim horám a lesům. Herecké výkony jsou opět výborné, nejslepší jsou od dětských herců. Příběh samotný má velmi mnoho silných míst. Vztah slepého syna a otce, jejichž vztah je docela nestandartní, ale city se nedají lehce zpřetrhat. V závěru filmu mi běhal mráz po zádech. A že je to vykonstruovaný slaďák jak někteří píšou, tak tomu se musím smát, když vzpomenu na sladkobolné sračky z Hollywoodu (naposled Benjamin Button třeba). (11.05.2009)

Melancholický skvost - příběh slepého chlapce, kterého se chce vlastní otec zbavit, aby se mohl znovu oženit. Myslím, že asi nelze necítit smutek a zoufalství společně se stále znovu opouštěným chlapcem - vždyť každý z nás je dítětem, které touží, aby jej rodiče milovali a přijali i s jeho chybami a nedostatky. (05.05.2012)