Povídky o bledé luně po dešti

Další krásný příspěvek "ženského režiséra" Mizogučiho do světové kinematografie. Mizoguči se k natočení filmu neinspiroval jen povídkami od Akinariho Uedy, ale paralelní příběh plebejce Tóbeie a jeho družky Ohamy vznikl na základě povídky Vyznamenání od francouzského spisovatele Guy de Maupassata. Ačkoliv se může zdát, že se film točí především kolem mužských postav, myslím si, že stěžejní jsou pro příběh právě postavy ženské. Obě hlavní hrdinky zde mají symbolizovat dva archetypy, Mijagi (milující matka a věrná žena), stejně tak Wakasa (neodolatelná svůdnice, duch zemřelé šlechtičny). Obě mužské postavy si prochází vývojem, za své sobecké jednání musí zaplatit daň a divák tak dochází k lehce mýtickému morálnímu vystřízlivění. Obzvlášt zajímavá je nepříjemná hudba (tuším, že to byla flétna) během scén s Wakasou, která navozuje mnohem strašidelnější atmosféru než všechny duchařské horory za posledních deset let dohromady. (19.05.2013)

Nádherně poetické vyprávění s jistými pohádkovými rysy. Všechny postavy se na svět dívají jakoby naivně, zjednodušeně, dětsky. Za dospělost budou muset hodně zaplatit. Mix realistických prvků života na japonském venkově, s pohádkovým světem duchů, který dokáže velmi nepříjemně mrazit. Příběh (obsahuje spoilery!) : Hrnčíř jde na trh prodat své výtvory, manželku nechá na vojáky pustošené zemi. Ve městě se však zamiluje do dívky, a na manželku i dítě zapomene. Nakonec však zjistí, že dívka je duch, připoutala ho k sobě magickými silami. Když uteče a vrátí se domů, zjišťuje, že manželka zemřela, a o dítě se zatím staral někdo jiný. (08.05.2006)

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům. (15.04.2021)

Na starší filmy se běžně moc nedívám a nepreferuju je, ale tohle byl rozhodně jeden ze zajímavějších zážitků. Dvě hlavní mužské postavy sice byli hrozní hlupáci, ale právě o tohle vykreslení šlo, protože bez toho by film neměl onen přesah. Není sice nic špatného na tom chtít od života víc a jít si za tím, ale pokud si člověk neváží toho, co má, a je zaslepený, tak je jeho pachtění se za něčím zbytečné a nedopadne to dobře. Přesně tohle vyústění se mi na filmu líbilo. Na černobílý film to navíc bylo od začátku do konce poměrně svižné a dobře se na to koukalo. Pokud vidíme táhlejší scény, vždycky to má význam a navíc to koresponduje s dobou, do které je příběh zasazený. Právě i ta mysteriózní atmosféra starého Japonska (v období válčících států) na tom byla zajímavá, a dokreslovala ji tradiční hudba. ~(3,6★)~ (01.11.2016)

Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za: a) kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze) b) Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu) c) porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů) d) panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena. (04.02.2017)