Pirosmani

Krásně pomalé vyprávění, příběh o hledání, ale příběh je ztracen na začátku, je tedy zbytečný, jen něco málo přežilo, hledání konce... a snad i hledání malinkých krás všedních dnů, když se stávají nevšedními, Niko měl vlastně celý život nevšední, putování bez konce, hledání hodnot žití a kresby znamenající bytí... (29.07.2007)

"Co tu děláš? - Umírám". Nikolaj Pirosmanišvili je svobodný člověk. Jeho skutky řídí pouze ON sám, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohatému zvýší cenu, s chudákem se rozdělí. Jeho obrazy jsou všude kolem...pro každého. Ač zkoušen osudem a proradností lidských povah, stále si zachovává tvář. Svou vnitřní pravdu, o které dumá povětšinou zcela sám v dřevěném kamrlíku pod činžovními schody. Připraven přijmout vše, co má přijít. Komorní, avšak obrazově výjimečně laděný snímek s nádhernými výjevy všeho druhu, vypravující příběh o pokoře k životu, upřímných myšlenkách a přáních pro druhé. (29.03.2016)

V každom okamihu sa skrýva krása. Len ju treba vedieť nájsť (Inak to, že zmyslom života je krása, vravia aj súfisti). To ukazuje príbeh maliara, ktorý kašľal na komerčný profit. V ňom horel len oheň tvorcu a len tvorcu. Oheň obchodníka a kalkulátora ceny vlastného diela bol mu neznámy, respektíve tam nebolo ani iskričky obchodného zápalu. Na týchto mantineloch sa inak láme zásadný spor medzi solidaritou a konkurenciou ako princípmi životného postoja. Na materiálne zázemie maliar kašľal. To sú ľudia, ktorí dokážu svojim dielom vydolovať z hlbín tvorivých počinov zlato. Nekompromisne. Bez ohľadu na známosti a očakávania okolia. Bez ohľadu na rodinu a komunitu, v ktorej sa pohybujú. Nie je ich veľa. Ani filmov o nich. Okrem toho: tie obrazy majú v sebe neskutočnú silu. Obrazy prezentované vo filme, no taktiež obrazy filmu samotného. Možno sledovať opakovane. Koľkokrát len dá sa, z filmu o Nikovi nálada skvostná ide: zdá sa. (11.01.2016)

V kinematografii neexistuje žánr výtvarní film, ale tento film působí "výtvarně" natolik, že by si tuhle samostatnou kategorii klidně zasloužil. Tohle už nejsou jenom nějaké vizuální orgie s kamerou, stylizace kulis, umělecké aranže či vkládání maleb do záběrů. Zde scéna za scénou působí jako jeden vyšperkovaný obraz vedle druhého v galerii, obsahuje nádhernou souhru všech množných vizuálních prvků a s precizností sobě vlastní vytváří tak formu dokonale sedící k zádumčivému příběhu o nepochopeném malíři. Vytváří formu, která zároveň stělesňuje duši a pocity hlavní postavy, přičmež některé výjevy jakoby skutečně vypadly z Pirosmaniho obrazů, které ve filmu spatřujeme. V jiných scénách (jako třeba rozhovor ze staré dřevěné barabizny v přítmí s opuštěným Pirosmanim) se režisér s kameramanem nebojí sáhnout i mimo tento styl a přidat práci se světlem, stínem a tmou, ale nepůsobí to při tom vůbec rušivě. Nenáročný děj plyne v pomalém zádumčivém tempu, ale nabízí lehce srozumitelný příběh a k tomu vizuál dosahující místy úroveň Tarkovského... v něco podobného jsem před zhlédnutím ani nedoufal. Režisér Eldar Šengelaja mne tou svou průměrnou satirou o byrokraci nijak zvlášť nezaujal, jeho bratr Giorgi mi zde ale dokazuje, že i gruzínská větev sovětského filmu stojí za pozornost. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (10.03.2020)

Moc pěkné je tu orientální myšlení. Narace je jiná stejně jako je na východě jiné divadlo - záběry ze šantánu a la francaise jsou padesátkové - a sedmdesátkové - připomnělo mi to Akermanové závěr Les rendez-vous d’Anna. A ještě jedna věc je tu odlišná od západního kina - tady jde o ty nejdůležitější věci - kontakt člověka s transcendentnem a jeho zasazení do společnosti. Jde o život. Velmi čistě podané. Má to styl. (27.03.2020)