Poslední život na světě

Setkání v Bangkoku. Kenji je z Japonska, je sám a nemá chuť žít. Stýká se se svým bratrem, který k němu pravidelně dochází a chová se jako buran. Noi je holka, která je na cestě z Bangkoku pryč, do Ósaky, odkud pochází Kenji. Její sestru srazilo na mostě auto a Kenji tam tehdy také byl. Noi je hlučná, má špatný přízvuk, kouří marihuanu a čím se asi tak bude v Ósace živit ? Kenji je obsesivně kompulzivní, všechno třídí a katalogizuje, skoro autista. Uklidí i to, co uklidit rozhodně neměl ... Neobvyklá, smutná lovestory. (11.01.2010)

Zbližovanie dvoch protikladných osôb na thajsko-japonský spôsob bolo vcelku pozerateľné, no nezanechalo vo mne žiadnu výraznejšiu stopu. Dôvod prečo to tak je, pekne opísal Jhershaw: neuchopiteľnosť, miestami nezrozumiteľnosť deja. (Pozn. - doplnená 4.10.2011) - predsa len niečo, čo vo mne film zanechal, a to veľmi silne je spomienka na Japoncov byt so vzorne naukladanými, skatalogizovanými komínmi kníh pozdĺž stien. Často sa mi táto scéna pripomenie. Preto zdvíham hodnotenie o hviezdičku vyššie. (26.01.2005)

Poslední život na světe je poměrně "neuchopitelný" film. Ne vždy jsem věděl a chápal, co se právě děje, jak to, že se některé postavy "vyměnily", zda to, co právě vidím, je sen či (filmová) skutečnost. Ovšem až na toto jsem byl velmi spokojen - atmosférou a některými momenty mi Poslední život připomněl Lost in Translation. I zde se potkávají dva odlišní lidé, s úplně odlišnými životními zkušenostmi a názory, postupně se sbližují a sbližují, ale.... 70% (03.07.2004)

Poslední život na světě mě uchvátil svou atmosférou, která pohybuje na pomezí snu a reality. Nejsem si jist, zda jsem vše, co se ve filmu odehrálo, pochopil správně, například význam momentu, kdy hlavní ženská postava najednou někam zmizí a místo ní se objeví její mrtvá sestra, mi zcela unikl. Přesto, anebo možná proto, že jsem byl nucen vytvářet vlastní interpretace, se mi film velmi líbil. Velmi pomalé tempo vyprávění mi nečinilo problémy a nemohu říct, že jsem se při sledování nudil. Tónování obrazu do chladných barev (modrá a zelená) mi připomínalo Picassovu Melancholickou dívku a v kombinaci s emotivním hudebním podkresem na mě film z audiovizuálního hlediska působil velmi příjemně. (20.06.2011)

Dost zvláštní (a pomalý) vývoj vztahu zakřiklého Japonce a samotářské Thajky v tomto příběhu má určitě něco do sebe. Kdyby se jednalo o film s jasným žánrovým záběrem, byl bych jistě spokojen více. Tady se tvůrci snaží být moc transcendentní až magičtí příliš. Asijská koprodukce, prolínání se japonského formálního filmového citu s typickou thajskou neurvalostí, je překvapivě zajímavá. 45 % (28.08.2009)