Dokonalé dni

Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). (12.07.2023)

Je to ten typ filmu, kde nezáleží na tom, co tady napíšete s nadějí, že vás komentář něco změní. Ale o tom, co vnímáte během sledování filmu. Komentář sem píšu jenom proto, že to tak prostě dělám vždycky, ne protože to je třeba. Dokonalé dny si každý užije jinak, každý si z toho vezme něco jiného, každý to v kině bude vnímat jinak (a že se nás tam sešla dost zajímavá banda!), ale jedno na konci mají společného: když už na konci ze sálu odejdete, půjde s vámi i nějaká emoce. Ať už si to přeberete jakkoliv, něco tam bude. A to je to podstatný. Ne? (Navíc to je moc hezky natočený a ještě lépe zahraný.) (18.04.2024)

Krásny film na pohladenie duše, bohužiaľ mu ale chýba nejaká zmysluplnejšia pointa. Čakať dve hodiny aby som zistila, že dej sa nikam neposúva pôsobí ozaj nezmyselne. Dosť ma to mrzí, pretože hlavná postava je sympatická, námet zaujímavý. Keby sa autor viac zameral na gradáciu deja než na snové výjavy, bolo by to dokonalé. (06.05.2024)

Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film. (21.03.2024)

Vidím, že množstvo ľudí je z tohto Wendersovho kúsku o Hirayamovi unesených - a tak som bol aj ja zvedavý. No, čo ja viem, na takéto lyrické komorné filmy akosi nie som... Soundtrack je síce parádny, ale keby si chcem vypočuť super retro skladby, tak asi idem na YouTube. Dejová línia plná stereotypov a lyrizmu ma prakticky nebavila, a tak som tento film skôr pretrpel (a popri tom som akosi dúfal, že tam príde nejaký epický závan). Nuž, toto bude asi skôr pre fajnšmekrov. (04.05.2024)