Boj o Moskvu

Toto Ozerovovo nepřehlédnutelné dílo, uváděné v našich kinech osmdesátých let také - pokud mne paměť neklame - pod názvem OPERACE TAJFUN, je nezapomenutelné. Samozřejmě, že je Ozerovovi možné vytknout určitou šablonovitost jeho režisérského přístupu, šablonovitost, která v jeho slabších okamžicích má ryze komerční "angažovaný" podtext. Tím vším ovšem nevystihneme přínosnost a výrazně prohloubenou uměleckost této epopeje zejména oproti VOJÁKŮM SVOBODY a v mnohém i OSVOBOZENÍ. (Scéna, v níž Vorošilov mluví s plukovníkem Petrovským a podivuje se nad tím, že velí armádnímu sboru, je pro tento posun víc než příznačná. Petrovskij odpovídá, že byl zatčen, tj. stal se jednou z mnoha obětí psychotizujících čistek v ruské Rudé armádě na konnci třicátých let. Vorošilovova prostoduchá (?) odpověď , že i on byl vězněn, a to hned několikrát, je rázně uťata Petrovského replikou "Ale to byla za cara, soudruhu maršále".) Výsledkem je plastický, relativně až vyvážený obraz sil a vývoje na obou stranách, kterému jen prospívá tehdy ještě ne obvyklé zvýraznění Žukovovy osobnosti, které současně nijak netají jeho značnou osobnostní sebestřednost ("napoleonské" maršálovo procházení v troskách ruším Moskvy) i lidského Rundstedtova podílu na druhé straně. Buďjakbuď, jsme tu konfrontováni s nevšedním dílem přibližujícím v zásadě dokumentární metodou ovzduší a okolnosti první velké, vskutku klíčové porážky nacistického Německa na frontách druhé světové války. Ani to není v žádném případě málo. Ba je to víc, než jsme sami sobě ochotni připustit. (28.04.2008)

Jo jo, na tomhle filmu se dá krásně ukázat, jak nesmyslné jsou čítankové poučky. Ve škole, z angažovaných pořadů v televizi, uvědomělí rodiče do nás hustili, jak je důležité a krásné se vzdělávat, neustále ležet v knihách, toužit po vědění. A naopak jak zvrácené a jaká ztráta času je válet se jen tak na pohovce a nezajímat se vůbec o nic. Já pod vlivem těchto pouček jsem se snažil vyzvědět trochu víc informací o Zoje Kosmoděmskaje, a jako jeden z prvních odkazů mi vylezlo tohleto. Ech bóže, z toho se budu dostávat spoustu měsíců, že já radši místo žízně po vědění nehasím žízeň někde v hospodě. Jinak jako film jsem sledoval tak napůl a ještě jen jedním očkem, páč oběma se to moc nedalo. Zaujaly mě určité pasáže, jako výroky že "Rusko se nedá rozumem pochopit, Rusku se musí věřit", a pak taky hezká Stalinova starost, kdy po hlášce jakéhosi pohlavára "musíme z Moskvy evakuovat vědce, všechny ostatní důležité osoby, a i další poklady", prohlásil, bafaje z lulky... soudruzi, musíme hlavně... z mauzolea... evakuovat Lenina! A já mu prostě musím dát za pravdu, Lenin vypadal jako živej, takže by ho Němci určitě pro sichr prostříleli, a pak by byl definitivně mrtvej, už by jeho vizáži nepomohl ani ten Hollandeho kadeřník za sto tisíc eur měsíčně. Na druhou stranu škoda, že nenabalzamovali těch lidí víc, mohli z nich udělat rotu zombie a válka by skončila dřív. (12.08.2016)

Z filmu sa valí toľko pátosu, ako sme dnes zvyknutí z amerických filmov o hrdinských američanoch, čo oslobodzujú svoje kolónie po celom svete. Taká bola doba a tvorcovia museli urobiť to, čo si vedenie strany objednalo. Len ma prekvapilo, ako sa aj v roku 1985, dávno po prevalení kultu osobnosti, zobrazuje Stalin ako dobrý báťuška družne diskutujúci so svojimi generálmi alebo sŕkajúci čaj s ovocím. Mal by som chuť dať odpad, ale to by si tvorcovia nezaslúžili, lebo sú tam aj dobre zahrané a spracované scény, buď z boja alebo zo života bežných vojakov. A naopak, scény z generálnych štábov sovietskych alebo aj nemeckých sú vrcholom umelosti, aranžovanosti, tie asi režírovalo čisto politické byro a tak sa aj ponechali. Mali by prinášať pohľad do zákulisia, ale dojem je celkom opačný, ani nie dokumentárny, ani nie hraný, celkovo nijaký, len je jasné, že takto to nebolo. Plusom je akurát to, že Nemci hovoria po nemecky, Angličania po anglicky a Rusi v dabingu po česky. Množstvo faktov, čo sa z filmu hrnie na diváka o počtoch tankov, vojakov a samopalov by bolo veľa aj na celú učebnicu dejepisu. (26.04.2015)

Sovětský válečný velkofilm je vlastně diagnóza a pokud padne jméno Ozerov, jsou bezpředmětné naděje, že by film nemusel být patetický, tendenční a těžkopádný. Ale ano, jako symbol sovětské válečné kinematografie a oficiálního výkladu válečných událostí má smysl film zhlédnout, ovšem předtím doporučuju co nejvíce načíst, aby divák pochopil, kde ho Ozerov tahá za nos. Ozerov každopádně může nabídnout takové množství válečné techniky a komparzu, že se o tom jeho kolegům nesnilo. Jenže opět se ukazuje, jak neobratný a nenápaditý režisér ve skutečnosti byl. Choreografie jeho bitev je strnulá, práce s historickými fakty v lepším případě účelová, v horším až nechutně manipulativní. Katastrofální rozhodnutí jsou vydávána za taktické vítězství, pohrdání lidmi a brutalita za hrdinství. Čím větší znalosti o 2. světové válce máte, tím víc vás zarazí, co všechno Ozerov vynechal a překroutil. Celé jeho dílo by si zasloužilo pořádnou polemiku a přehodnocení. Dosud těží z nostalgie pamětníků a okouzlení fanoušků válečné techniky. Celkový dojem: 25 %. (19.04.2018)