Betonová zahrada

Bezprostředně po shlédnutí nemám slov. Přestože jsem již o tomto snímku hodně slyšela, dokonale mě šokoval. Osudy dětí, z nichž každé si nese svou bolest a své tajemství, podivná láska bratra a sestry, mladší bratr hrající si na holku a děvče píšící dopisy své mrtvé matce. Již ze samotného námětu opravdu zamrazí. A když se k tomu připočte zvláštní zastřená atmosféra jednotlivých obrazů a tajemného hudebního doprovodu, věřte, že na tento snímek nedokážete zapomenout... (27.03.2008)

"Holky můžou nosit džíny, krátké vlasy, košile a pohorky, protože bejt kluk je v pořádku. Když ale kluk vypadá jako holka, je to ponižující, protože si myslíte, že bejt holka je ponižující." Když jsem viděl film poprvé (ještě před četbou knihy) málem mě to vystřelilo z křesla a ihned se stal jedním z mých nejoblíbenějších. Když se ke mně dostala kniha, otevíral jsem jí trochu s rozpaky, zda-li náhodou neotřese mou oblibou filmu. Naštěstí se tak nestalo. Číst příběh je samozřejmě lepší, než se na něj dívat, ale kniha i film jsou obojí mistrovské kousky. Vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe samotných mladých osiřelých "dětí", jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo - rodinu. A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu šokujícímu, incestu. Tento motiv se totiž v příběhu dá (a nebo vůbec nemusí!) vyložit mnoha způsoby a i příběh samotný se dá vyložit (nebo opět vůbec nemusí) např. i jako kritika svazujících rodinných a morálních pout. Protože vezmeme-li rodinu dogmativně, konzervativně jako neotřesitelný status, znamená to co? Táta, máma, dítě (pes) a fakt, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky. Nebo fakt, že když se začnou hormony bouřit hledá se tam, kde je to nejblíže. To už musí člověk posoudit sám. Strašně se mi líbila dějová linie nejmladšího syna, který se sám hledá a občas se obleče do ženských šatů. Skvělý styl vyprávění, skvělá kamery, fakt výborné herecké výkony všech zúčastněných (mezi Jackem a Julie to již od samého začátku jiskří tak, že jsem se obával, že mi shoří DVD přehrávač i s televizí!). Nejen jedna z nejlepších knih, co jsem četl, ale i jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl. Jen mě strašně mrzí, že si do oblíbených filmů nemůžu dát jedenáct položek, tenhle by tam seděl jak prdel na hrnec. (25.03.2012)

Na čsfd mi vadí, že tu nejsou půlhvězdičky. Betonová zahrada je přesně na čtyři a půl. Není to úplně nezapomenutelné, ale zároveň ty scény masturbace.. Nebo když skočí ten malý na maminku a jí bezmocně spadne hlava a udeří o stolek... Nebo ta puklina... A pak ten závěr... Ne, stejně nemůžu dát pět. Něco mi tam prostě chybí, přestože uznávám, že dokonale zvrhlá McEwanova předloha, mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších knih, se na stříbrné plátno lépe převést asi ani nedala... (26.05.2007)

Betonová krychle domu, betonové kvádry rozbitých betonových zdí kolem, zabetonovaná zahrada a vbetonovaná mrtvola. Ale přesto tento beton nemůže překrýt prastaré instinkty, není symbolem něčeho pevného, trvalého, neměnného. Z rodiny se po smrti rodičů stává klan (ironická poznámka: Gainsbourgů a Birkinů?). Tabuizované pojmy, jako je danost pohlaví a incest, se stávají porézní jako špatně udělaný beton, z něhož vylézají mravenci a další havěť. Birkinův film nás samozřejmě znejistí: i když víme (odkud?), že to tak nemá být, neděje se tu nic špatného - neobvyklost není vždy nepřirozenost -; jako bychom sledovali vzdálený (snový) odraz událostí, které se odehrály někde na panovnickém dvoře starého Egypta. (01.02.2016)

Film, který předčil všechna má očekávání. Dlouho jsem otálela než jsem si to pustila, protože kniha Iana McEwana je něco fantastického a smekám, filmová adaptace je taktéž báječná. Pro skvělý zážitek (filmový i knižní), pokud je povedený (jako právě tady), stačí skutečně málo; film 105 min., kniha 103 stran. (07.10.2010)