Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

VĚRA CHYTILOVÁ, PANELSTORY aneb JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ (1979) ________Úder na solar plexus politováníhodného STAVU VĚCÍ v naší domovině na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všudypřítomná estetika ošklivosti, glajchšaltu a rozklíženosti rozežírá vztahy mezi lidskými bytostmi, proniká hluboko, až do jejich duší a srdcí. Přesný obraz etickým marasmem infikované vyživující matrice, v jejímž objetí vyrůstali a z jejíhož prsu sáli dnešní matky a otcové. Snad teprve teď, v čase, který právě prožíváme, tedy o třicet let později, je zřejmé, že výpověď filmu je nesmlouvavým dokumentem doby i svědectvím o tom, jak v nás nepřestalo bujet to, co do nás tato doba zasela, a co ve vleku zhoubné setrvačnosti stále rozséváme dál. ___ Citově labilní instrumenty filmové řeči, z nichž je třeba podtrhnout alespoň kameru, střih a hudbu, neexhibují, tvoří dokonalý celek se žalujícím nářkem, který se dere z autorčina tvůrčího hrdla. (03.03.2009)

Všichni jsou tu bezdomovci. Ještě že máme socialismus – jeden velký umakartový rokenrol, sex, drogy a plnění plánu. Nechtěla bys raději letět na Měsíc? Co taky na planetě, kde kromě dětí a starců patří všichni do blázince (a také v něm jsou). Jedině děti a starci se tu chovají jako dospělí lidé, navzdory teroru nervních příbuzných a pracujících. Zasáhnout musí černoch, protože jenom exot tady může jednat správně. Vítejte v normalizaci. Je pozoruhodné, jak Chytilová zoufale chce do toho marasmu implantovat naději, jak přímočaře naznačuje, že happyend máme na dosah ruky a ve své moci - a jak to nejde. Proto její filmy tak křičí. Smích? Přejde. Jo a pokud jde o formu filmu, tak ta opět přesně odpovídá tématu - dodávám pro pana Normálního Diváka. (02.08.2011)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

výstižná mozaika různých charakteristických postaviček na vznikajícím pražském sídlišti. Všudypřítomné problémy tehdejší doby jsou vykresleny velmi barvitě a není divu, že byl v trezoru. Rukopis Chytilové je velmi čitelný a pro satirický výklad událostí je podstatný. Možná by takto psal Neruda o tehdejších poměrech. Ke konci sice trochu ztrácí na důraznosti, ale přesto i pro svou nebojácnou kritičnost si už zaslouží dát přes hranici 4 hvězdiček. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.04.2013)

Kakofonická free jazzová opera o výstavbě Jižního města. Svého času byla Chytilová skutečná visionářka. PANELSTORY tématizuje život v tehdejším československu, od panikařících žen v domácnosti, skrz liknavé dělníky, odpudivé autority, mladistvé a vše kontruje pohledem zmateného vesnického starce, který přijel navštívit rodinu. Rozestavěné sídliště, kde se lidé tlačí ve frontě na tři jediné telefonní budky a s kočárky si to štrádují přes kopce písku a rozbahnělé cesty, má pak evidentně znázorňovat ekl tehdejšího režimu. Netřeba se tedy divit, že snímek skončil okamžitě po premiéře pod tvrdě přivřenou pokličkou. (03.02.2017)