Uvnitř tančím

Další stvrzení toho, že v žebříku nejlepších filmů na CSFD náleží dobrá čtvrtina mezi nejpokleslejší kýče. Pohovořil bych proto o pěti důvodech, proč jsou všechny ty články obžalovávající masovou kulturu, kam spadá i tohle mentální dílo o mentálech pro mentály, legitimní a oprávněné. Film Uvnitř tančím: (i) se sice obrací k různorodému publiku, ale řídí se průměrným vkusem; (ii) místo aby emoce symbolizoval, snaží se je vyvolávat; (iii) podporuje pasivní a nekritický pohled na svět; (iv) pracuje s obvyklými postoji a potvrzuje, co si myslíme, čímž hraje společensky konzervativní roli; (v) má tendenci být výchovným nástrojem, nástrojem kontroly. (08.12.2008)

Vlevo ode mě se brečelo, vpravo se obdivoval plakát Slipknot na zdi Roryho pokoje, uprostřed já: střed všech emocí a tančící uvnitř. Zjistil jsem, že nejde o pocit totální skleslosti, který by vás měl utvrdit v názoru, že lidi na vozíčku těžší to maj, ale o pocit vůle k životu a k pochopení. Ti dva klucí neměli to, co chtěli (jeden svobodu, druhej vysněnou lásku), ale jejich přátelství bylo, díky bohu, pevný jako skála. Ten film možná balancuje na hranách kýče, ale taky je kurevsky silnej. A právě v tom mém střdobodu, v tom závěru, kdy se všechno kupilo, jsem si řek, že uvnitř tančím! (05.12.2009)

Rory je živel, který rozčeří stojaté vody nejen ústavu, ale především vtrhne do odevzdaného přežívání Michaela. Jeden ač je celkově ochrnutý (až na dva prsty pravé ruky) se nechce vzdát normálního života a ten druhý ( po mozkové mrtvici) ani netuší, že je i svět mimo ústav. Příběh dvou rozdílných kluků, kteří by se bez svých handicapů pravděpodobně nikdy nepotkali a kdyby potkali… nerozuměli by si. Ale teď si vymohli šanci společně se pokusit o určitou soběstačnost. „ Inside I´m Dancing“ není film o smutném údělu postižených, je to o touze žít se všemi úskalími co to obnáší. A je jich mnohem víc než si my - co pro nás není problém ustrojit se, vyčistit si zuby a třeba jen promluvit tak aby nám někdo rozuměl ( nemyslím tím - chápal nás) dokážeme představit. P.S. Za smutné ovšem považuji to, že film z roku 2004 vidělo (hodnotilo) k dnešnímu dni 01.10.06 ( včetně mě) 13 lidí !!! (01.10.2006)

Z přehršle pozitivního se taky dá spadnout do dlouhotrvající deprese. Uvnitř tančím je pozitivní ALE vyprošťovák. Lidi v něm mají zjevně osudovou smůlu, ale umí "tančit uvnitř". Je to pocit, který je s kolečky a zaťatými úředníky často problém si udržet. Oba hlavní protagonisté se dojemně doplňují, chrlí zabijácké hlášky na svůj stav a vy tak nemusíte mít výčitky, že můžete chodit ... Můžete jen žasnout, smát se a vztekat, že nemáte na to si život "roztančit" tak jako oni. (30.04.2008)

Naproti trpkému "Kurzu negatívneho myslenia" je "Rory O' Shea" medovejší a takisto recipročne uvažujúci. O'Donnell v zopár okamihoch gýčový je, ale ide o prešľap prepáčiteľný pretože na oplátku dotuje naše receptory súcitnosti nezmerateľným obnosom humánnych vĺn nehodných práva veta. Puto. Poznanie. Priateľstvo. Porozumenie. 4P-4H. (09.12.2011)